Narazil jsem na Redditu na jeden docela výživný thread, kde někdo ve věku 21 let s přítelkyní porovnával svůj aktuální rozpočet s příjmy průměrného českého důchodce. A divil se, proč si vlastně senioři stěžují, že mají málo peněz. Když prý žijí bez nájmu, mají slevy, měsíčně 35 tisíc příjmů a ještě jim zůstane 15k. Tak kde je ten problém?
No a já se u toho zasekl. Protože tohle je ukázkový příklad neporozumění rozdílným životním fázím. Tak jsem si řekl, že na to mrknu trochu víc do hloubky a zkusím sepsat, proč to s důchodci není tak růžové, jak se může na první pohled zdát.
Když jsi mladý, máš možnosti. Když jsi starý, máš výdaje
V mládí si s penězi můžeš hrát. Když je víc, super. Když je míň, zkrátíš výdaje, najdeš brigádu, změníš práci, přestěhuješ se, koupíš levnější jogurty. Máš možnost volby. Ale když ti je 75, máš invalidní důchod, platíš pečovatelku a třese se ti ruka, tak těžko půjdeš do skladu nebo za kasu.
A to je právě ten zásadní rozdíl. Mladí si můžou pomoct. Důchodci jsou často odkázáni na fixní příjem a jejich možnosti navýšení jsou minimální. V lepším případě mají vlastní bydlení a zdraví na to, aby si uvařili a zašli na nákup. V tom horším platí nájem, berou léky za tisíce a někdy si nemůžou dojít ani pro rohlíky.
Když jsi sám, náklady se násobí
Jedna z věcí, kterou lidé často přehlížejí, je rozdíl mezi životem v páru a životem osamoceným. Dva důchodci s příjmem 20 000 Kč na hlavu zvládnou fungovat. Ale jakmile jeden z nich zemře, ten druhý většinou přijde o velkou část příjmu.
Vdovský nebo vdovecký důchod? To není druhý plnohodnotný důchod. Je to pár tisíc na přilepšenou, a ještě jen v určitých případech. Spousta osamělých seniorů se tak najednou dostává do situace, kdy musí všechno táhnout z jedné penze – a to je reálně problém.
Fixní výdaje se nehádají
Mladý člověk, když vidí, že platí za elektřinu 1 500 Kč, může to brát jako nepříjemnost, ale pořád má prostor, jak se tomu přizpůsobit. Sníží spotřebu, přejde na jiný tarif, nebo třeba ušetří jinde.
Důchodce, který už topí jen v jedné místnosti a vaří si na vařiči, nemá kam dál utéct. A když pak přijde roční vyúčtování se čtyřtisícovým nedoplatkem, není to otázka komfortu, ale přežití.
Léky, pomůcky, péče – tohle se v důchodu hodně špatně škrtá
Když je člověk mladý a bolí ho záda, koupí si Voltaren a jde dál. Důchodce má často recepty na pět různých diagnóz, doplácí stovky měsíčně na léky, potřebuje zdravotní pomůcky, někdy i pečovatelku nebo pomoc s hygienou.
A ne, ne všechno je hrazeno pojišťovnou. A i to, co je, často znamená dlouhé čekací lhůty nebo omezení – třeba rehabilitace se čeká půl roku, masáž na pojišťovnu je skoro utopie. Takže pokud chce senior žít trochu normálně, musí si připlatit.
Důstojnost v důchodu něco stojí!
Nejde jen o přežití. I důchodce má právo cítit se jako člověk. Koupit si občas nové boty, jít na výlet s vnoučaty, dát si oběd v restauraci, pořídit si něco hezkého. A to už se do rozpočtu nevejde tak snadno.
Důstojnost ve stáří neznamená přežívat s jedním topením a jogurtem za pět korun. Znamená to mít jistotu, že tě nečeká ostuda, bezmoc nebo zima. A to se z důchodu kolem 17–19 tisíc měsíčně buduje hodně těžko.
Někteří důchodci si žijí slušně. Ale většina ne
Jasně, jsou senioři, co mají barák, chatu, úspory a dovolenou v Řecku. Ale to neznamená, že tak žije většina. Hodně záleží na lokalitě, životní historii, zdraví, rodinném zázemí i štěstí.
A i ti „bohatší“ důchodci často pomáhají dětem nebo vnoučatům, takže jejich rozpočet rozhodně není neomezený.
Závěrem: Není to černobílé
Paušalizovat, že důchodci si stěžují zbytečně, je stejně krátkozraké jako říct, že mladí nic nedělají a mají všechno zadarmo. Realita je někde mezi. A pokud chceme mít jako společnost trochu soudržnosti, musíme chápat i potřeby a limity těch, kteří už nemají sílu sami bojovat za víc.
Zajímá mě i tvůj pohled – co si o tom myslíš ty? Máš v okolí důchodce (babičku, dědu), kterým se žije dobře, nebo naopak ty, co to fakt sotva dávají?
Vaše komentáře
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
