Znáte ten pocit, když jdete po známé ulici po Praze a náhle vám dojde, že vůbec netušíte, proč se vlastně jmenuje tak, jak se jmenuje? Víte třeba, že za jménem „Nekázanka“ se skrývá příběh tak podivný, že ho odmítli i císařští úředníci? Nebo že Vinohradská ulice měla svého času jméno po Stalinovi a že v Bohnicích bydlíte klidně v Katovické, i když jste nikdy nevytáhli paty z Česka?
Tohle není obyčejný článek o názvech ulic. Tohle je pražská detektivka vyrytá do smaltovaných cedulí. A že těch příběhů je…
Kdo vymýšlel názvy pražských ulic? (Chvíli to byli i fašisti)
Původně názvy ulic v Praze nevymýšlel žádný úředník. Lidi si je jednoudše pojmenovali sami. Masná, Kožná, Celetná – všechny tyhle názvy vznikly naprosto přirozeně podle toho, co se v té které ulici dělalo nebo prodávalo. Koňský trh? Jasně, tam se fakt prodávali koně. Široká ulice? Ano, byla široká.
Ale pak přišlo osvícenství. A jakmile se do věci pustili byrokrati, začaly se dít věci.
V roce 1787 se všechno začalo systematizovat. První oficiální názvy, číslování domů, cedule v němčině. A taky první náznaky boje o identitu města. Cedule najednou nebyly jen o tom, jak se kam dostat – staly se z nich zbraně v kulturních válkách.
Od němčiny k trikolóře: Cedule jako válečné pole
Nejprve byly ulice „úředně“ jen německé. Pak přišlo národní obrození a z obyčejných cedulí se stal manifest české hrdosti. Kulminovalo to v roce 1893, kdy se začaly objevovat první čistě české tabule – bílý text, červené pozadí, modrý rám. Národní barvy. Jasné gesto.
A tohle gesto vedlo až k vyhlášce z roku 1894, která německo-české cedule úplně zrušila. Od té chvíle mluvila Praha česky. A i kdyby to byla jen iluze, na rohu ulice vypadala skvěle.
20. století: Jak se z mapy stala politická aréna
Tohle století bylo pro Prahu totální jízda. A každý nový režim začal u cedulí.
- Za první republiky vznikla celá „čtvrť legionářů“. Dejvice a Bubeneč dostaly názvy jako Verdunská, Bachmačská nebo Pelléova.
- Za nacistů se jména jako Palackého nebo Masarykova nemilosrdně mazala. Nastoupily názvy typu Heydrichovo nábřeží nebo Sommerbergstraße.
- Po roce 1948 komunisti přepsali mapu po svém. Vinohradská se změnila na Stalinovu, vznikla náměstí Lidových milicí a ulice Mladé gardy.
- Po roce 1989 se konala velká cedulová očista. Stalin zmizel, přišla Milada Horáková, Jan Palach a spousta historických jmen zpět.
Pražské adresy se tak staly kronikou ideologií. Stačilo změnit nápis – a historie měla nový výklad.
Tematické čtvrti: Když mapa začne mluvit poezií
Možná jste si toho nikdy nevšimli, ale některé pražské čtvrti fungují jako encyklopedie na pokračování.
- Zahradní Město? Tam vám adresy rozkvetou: Jahodová, Jabloňová, Topolová.
- Pitkovice? Mykologické šílenství. Žampionová, Klouzková, Smržová.
- Bohnice? Dědictví polsko-českého přátelství – Lodžská, Gdaňská, Katovická.
- Skalka? Umělecká galerie: Michelangelova, Donatellova, Goyova.
- Smíchov City? Feministický statement. Hlavní třída po Madeleine Albrightové, ulice po Šiklové, Mládkové a Toyen.
Tohle nejsou jen názvy. Jsou to záměrně poskládané příběhy, které mají něco říct. O době, o hodnotách. O tom, co je pro nás důležité.
Kabinet kuriozit: Ulice, které vás rozesmějí nebo vyděsí
Pražané měli vždycky smysl pro humor. Někdy temný, někdy nechtěný. A někdy geniální.
- Ulice K Cíli – vede rovnou k hřbitovu.
- Nedokončená – dnes hotová, ale jméno jí zůstalo.
- Nemocniční → Hřbitovní – tragikomická posloupnost.
- Vypich – ne, není to vtip. Jen osamělé domy „vypíchnuté“ z krajiny.
- Ve Smečkách – dříve čtvrť nevěstinců, dnes zapomenutý humor v názvu.
- Pod Drinopolem – připomínka balkánských válek. Vážně.
Každý z těchto názvů je jak pohlednice z minulosti. Některé drsné, jiné vtipné, ale všechny pravdivé. A často mnohem hlubší, než se na první pohled zdá.
Templová ulice: Mýtus, templáři a urban legendy
A nakonec legenda všech legend. Ulice Templová.
Podle dochovaných záznamů zde sídlili templáři – slavný rytířský řád, rozpuštěný už v roce 1312. A přesto… jméno ulice zůstalo. Přes staletí.
Dodnes se vypráví o pokladech ukrytých pod domy, o tajných chodbách, o templářských schůzkách dlouho po jejich zániku. Historici to popírají, ale místní? Ti věří dál.
A to je na Praze to nejkrásnější – že fakta a fantazie tady žijí bok po boku.
Co z toho plyne? Cedule není jen plech na zdi
Každý pražský nápis na domě je jako čárový kód. Stačí ho „naskenovat“ a otevře se příběh, který sahá do středověku, přes nacisty, komunisty, až po moderní architekty a aktivistky.
Takže až půjdete příště po Dlouhé, Nekázance nebo třeba K Cíli… nezapomeňte se zastavit. Ta cedule toho ví víc než vy. A je jen na vás, jestli si ten příběh přečtete :).
Vaše komentáře
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
Přispějte svým komentářem
