Na druhý Vyšehrad jsem čekala. Hodně. Ne proto, že by první film byl nějaký filmový zázrak, ale protože to byla přesně ta oddechovka, kterou si pustíte večer, vypnete hlavu a prostě se zasmějete. Jednoduše. Bez ambicí. Bez hlubokých myšlenek.
Jednička fungovala hlavně díky jedné věci. Postavě Laviho. A taky díky tomu, že ten svět působil ještě jakž takž uvěřitelně. Trochu přepálený, jasně. Vulgarity, jasně. Ale pořád to drželo nějakou logiku a humor byl spíš pubertální než vysloveně odpudivý.
O to větší šok pro mě byl druhý díl.
Nevím, jestli jste to měli podobně, ale zatímco u prvního filmu jsem se smála nahlas a vlastně se vůbec necítila provinile, u Vyšehrad Dvje jsem se několikrát přistihla, že se nesměju, ale přemýšlím:
Tohle má být ještě vtipné? Nebo už jen šok za každou cenu?
Lavi pořád funguje. Film kolem něj už méně
Začnu tím pozitivním, protože nechci hned jen kritizovat.
Jakub Štáfek jako Lavi je pořád skvělý. Fakt jo. Je vidět, že tu postavu miluje, že jí rozumí a že ji dokáže hrát naplno. I ve chvíli, kdy mu scénář hází pod nohy věci, které už ani on sám úplně neutahne.
Lavi jako postava mě pořád baví. Je hloupý, sebestředný, nechutný, ale zároveň svým způsobem tragikomický. Pořád v něm vidím toho fotbalistu, který má pocit, že mu svět něco dluží. A přesně tohle v českém prostředí strašně dobře funguje, protože takových Laviků potkáváme kolem sebe víc, než bychom si chtěli přiznat.
Jenže problém druhého filmu není Lavi.
Problém je všechno kolem.
Od oddechovky k přehlídce jednoho šoku za druhým
Jednička byla jednoduchá. Fekální humor, ano. Ale používal se spíš jako koření, ne jako hlavní jídlo. Ve dvojce mám místy pocit, že si tvůrci řekli:
Když to minule prošlo, tak to teď ještě víc přišlápneme.
A tady už se to podle mě začíná lámat.
Spousta scén mi nepřišla vtipná, ale spíš… nepříjemná. Takové ty momenty, kdy se v sále směje jen pár lidí a ostatní spíš koukají, jestli se mají smát taky, nebo jestli je v pořádku, že se nesmějí.
Typickým příkladem je scéna s „léčením“ Laviho kotníku.
Upřímně…
Starší žena, která vykoná potřebu do kýble, smíchá vlastní výkaly s nějakou „léčivou směsí“ a tím potírá Laviho kotník.
Tady jsem se už nesmála vůbec. Ani trochu.
Ne proto, že bych byla prudérní. Ne proto, že bych nesnesla vulgaritu. Ale proto, že v tomhle bodě už jsem marně hledala pointu. Co je na tom vlastně vtipného. Koho to má pobavit. A jestli už to není jen snaha jít přes čáru čistě proto, že se to ještě dovolí.
Můj tip
Každý den trávíme hodiny surfováním po internetu: v práci, doma, v kavárně, ve městě i při cestování. Připojujeme se všude k internetu i na veřejných wifi a ani si neuvědomujeme, jak snadno můžeme přijít o svá data, údaje i soukromí. Bezpečí na internetu není luxus, ale už dávno nutnost! 🌐🚀
Chraňte svá data, než bude pozdě skrze VPN! 🔒 Vyzkoušejte NordVPN se slevou 77% + 3 měsíce bonus zdarma nebo CyberGhost se slevou 82 % + 3 měsíci zdarma či ExpressVPN se slevou 61% + 6 měsíci bonus zdarma. Pokud nebudete spokojeni, každá z těchto VPN garantuje vrácení peněz + je přímo námi otestována!Vyšehrad Dvje – Humor, nebo test divákovy trpělivosti
A tady se dostávám k jádru problému, který podle mě Vyšehrad Dvje otevřel mnohem víc než první film.
Kde je hranice?
Je v pohodě smát se sprostým vtipům?
Ano.
Je v pohodě smát se hloupým postavám?
Taky ano.
Je v pohodě zesměšňovat fotbalové prostředí, frajírky, agenty, svaz?
Rozhodně.
Ale v momentě, kdy humor stojí čistě na odpornosti, bez nápadu, bez kontextu a bez skutečné pointy, začínám mít problém. A neměla jsem ho jen já.
Co na Vyšehrad Dvje říkají diváci. A proč jsou tak rozdělení
Když jsem si po filmu začala číst názory ostatních, byla jsem upřímně ráda, že nejsem sama. Český národ se rozdělil do dvou táborů. A dost ostře.
Jedna skupina říká zhruba tohle:
Kdo se pohoršuje, na Vyšehrad neměl chodit.
Je to Lavi, tak co jste čekali.
Je to záměrně přepálené a má to být nechutné.
Jenže pak je tady druhá skupina. A ta říká něco úplně jiného:
Jednička měla ještě švih.
Dvojka působí jako sled skečů bez nápadu.
Je to už jen honění extrému.
A já se musím přiznat, že jsem někde přesně mezi. Nechci Vyšehrad zatratit. Ale už ho ani neumím bez výhrad obhájit.
Kritici nejsou překvapivě ještě tvrdší
Zatímco diváci se ještě hádají, kritici mají většinou jasno. Druhý díl podle nich trpí hlavně chaotickou strukturou. Scény jsou řazené vedle sebe bez jasné dramaturgie. Působí to spíš jako slepenec nápadů, které by samostatně možná fungovaly, ale dohromady už těžko.
Často se objevuje názor, že film připomíná sérii skečů z internetu, které byly jen natažené na celovečerní stopáž. A tady se myslím trefili poměrně přesně.
Dvojka není vyprávění. Dvojka je eskalace.
- Víc vulgarit.
- bizarností.
- postav.
- i více momentů na hraně.
Jenže víc automaticky neznamená lépe.
Zrcadlo české kinematografie. A možná i nás samotných
Čím déle jsem o tom filmu přemýšlela, tím víc mi docházelo, že Vyšehrad Dvje vlastně není jen problémem jednoho scénáře. Je to tak trochu zrcadlo české zábavy obecně.
- Máme rádi, když to jde na hranu.
- Máme rádi, když je to drzé.
- Máme rádi, když to provokuje.
Ale zároveň se pořád neumíme shodnout, kde už je to jen líné šokování bez myšlenky.
A Vyšehrad Dvje tenhle rozpor ukazuje naplno.
Komerční hit, i když… to skřípe
Co se ale Vyšehradu Dvje upřít nedá, je jedno. Lidi na to šli. A šli ve velkém. První víkend byl dokonce silnější než u jedničky, což samo o sobě něco vypovídá.
A teď si položme trochu nepříjemnou otázku.
Kdyby ten film byl opravdu tak špatný, šli by na něj statisíce lidí hned první víkend?
Asi ne.
Jenže tady funguje něco jiného než kvalita samotného filmu. Funguje značka iLavi. Funguje zvědavost i to, že spousta z nás viděla první díl, zná seriál a prostě chtěla vědět, kam se to celé posune. I kdyby jen proto, aby si pak mohla říct svoje.
A ruku na srdce. Kolikrát už jsme byli v kině na filmu, o kterém jsme předem věděli, že nebude žádný zázrak, ale stejně jsme šli.
„Nelíbilo… ale stejně bych šla znovu“
Tohle mě vlastně na reakcích českého publika baví nejvíc. Strašně často jsem narazila na hodnocení ve stylu
„Bylo to moc“
„Už za hranou“
„Jednička byla lepší“
A ve stejné větě hned potom
„Ale třetí díl si asi pustím“
To je přesně ono.
Vyšehrad už není jen film. Je to fenomén. Něco, co vyvolává emoce, ať už pozitivní nebo negativní. A to je z pohledu české kinematografie vlastně obrovský úspěch. Málo který film dnes dokáže lidi donutit se po projekci hádat.
Kdy je humor odvážný a kdy už jen líný
Vrátím se ještě na chvíli k tomu, co mě osobně trápilo nejvíc. Ne vulgarity jako takové, ale jejich použití.
V jedničce mi přišlo, že sprostý humor a fekální vtipy měly rytmus. Byly součástí charakteru postav. Ve dvojce mám pocit, že se místy staly hlavním cílem. Jako by si scénář říkal
„Kam ještě můžeme zajít, aby to bylo víc než minule“
Jenže někde tady se podle mě láme chleba. Humor, který už nemá pointu, ale jen šokuje, mě začne unavovat. Ne pobavit. Unavit.
A nejsem sama. Spousta lidí to popisuje podobně. Ne jako urážku, ne jako morální problém, ale spíš jako otázku
„A proč vlastně“
To je možná největší slabina Vyšehrad Dvje. Ne že by byl sprostý. Ale že je sprostý, aniž by to něco sdělovalo.
Lavi jako symbol. A film Vyšehrad Dvje jako experiment
Čím víc se na to dívám s odstupem, tím víc mi připadá, že druhý Vyšehrad je vlastně takový experiment. Co všechno ještě český divák snese. Co ještě projde. Kde se zasměje. A kde už začne přemýšlet, jestli není čas říct dost.
Lavi je pořád nosná postava. Ale film kolem něj už jako by nevěděl, co s ním dál dělat. Místo hlubší práce s charakterem přichází eskalace. Víc bizáru. Víc postav. Víc vulgarit. Víc chaosu.
A právě tady se film podle mě připravuje spíš na třetí díl než na to, aby skutečně něco uzavíral.
Jak se na Vyšehrad díváme doma. A proč to hraje roli
Ještě jedna věc, která se kolem Vyšehradu často řeší a přijde mi důležitá. Kde ho vlastně sledujeme.
Spousta lidí už ho dnes nevidí v kině, ale doma. Večer, na gauči, s vínem nebo pivem, možná s partnerem, možná sami. A tam už ten film funguje jinak než v plném sále.
Upřímně si myslím, že právě doma vyniknou ty slabší momenty ještě víc. V kině vás strhne atmosféra. Smějete se s ostatními. Doma máte čas přemýšlet. Přetáčet. Zastavit. Zamyslet se.
Možná i proto se o Vyšehradu tolik diskutuje napříč různými TV platformami, kde se česká tvorba běžně sleduje. Každý si ho pustí v jiném kontextu a s jiným očekáváním. A přesně tam se láme, jestli to berete jako zábavu, nebo jako přehlídku přehánění.
Takže. Doporučila bych Vyšehrad Dvje?
Upřímná odpověď
Ano i ne.
Pokud jste viděli jedničku, znáte seriál a máte rádi Laviho, asi víte, do čeho jdete. Budete se smát. Možná hodně. Možná rozpačitě. Možná budete kroutit hlavou. Ale budete se dívat.
Pokud čekáte chytrou komedii, smysluplný vývoj postav nebo film, který vás někam posune, tady budete zklamaní. Vyšehrad Dvje není film, který by se snažil být lepší. Je to film, který se snaží být víc.
A otázka zůstává
Je víc vždycky lepší?
Závěrem. Co mi Vyšehrad Dvje vlastně připomněl
Možná to nejdůležitější, co mi ten film dal, není smích. Ale zastavení.
Zamyslela jsem se nad tím, kde dnes stojí česká kinematografie. Co chceme vidět. Co jsme ochotni tolerovat. A kde už říkáme, že některé věci nepotřebujeme vidět znovu a znovu jen proto, že minule fungovaly.
Vyšehrad Dvje je rozporuplný film. Drzý. Chaotický. Místy zábavný. Místy vyloženě přes čáru. Ale rozhodně to není film, který by prošel bez reakce.
A možná právě to je jeho největší síla i slabina zároveň.
- CSFD.cz – Vyšehrad: Fylm Dvjé hodnocení
- iDNES.cz – rozhovor s Jakubem Štáfkem
- KinoBox – recenze Vyšehrad Dvje
Vyšehrad Dvje – Jak se vám film líbil?
Vaše komentáře
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
Přispějte svým komentářem
