Některé životní “hry” mají jasně daná pravidla, rozhodčí i odměnu v cíli. Jiná jsou spíš jako pokus projít minovým polem v žabkách, kde jediné, co vám fakt zůstane, je pocit, že jste byli při tom. Přesně takhle dneska vnímám honbu za vlastním bytem v Praze, a musím říct, že mě k tomu dost nahlodala upřímná výpověď jedné ženy na diskuzním fóru. Člověk se někdy prostě najde v cizím příběhu líp než ve svém.
Sen o vlastním bydlení: realita versus očekávání
Ten příběh začíná jako pohádka, kterou nám vyprávěli rodiče: budeš pracovat, šetřit a jednou budeš mít svoje. Jenže co když ta pohádka má dneska twist, který nikdo nečekal? Dotyčná žila v Praze dvacet let, město měla pod kůží, přátele na každém rohu a vybudovala si slušný kapitál. Jenže když začala hledat byt, reality jí začaly přistávat na hlavu v rychlejším tempu než katalogy z Ikea.
První šok – makléři mizí rychleji než regál s máslem v akci, jakmile slyší “právník se podívá na smlouvu”. Přitom ještě před chvílí slibovali, že vaše nabídka je ta nejvyšší. Najednou hop a byt je pryč, protože přišel někdo, kdo podepíše bez ptaní. Následují “soutěže” o byt, kde má člověk pocit, že makléř si vymýšlí zájemce jak v bingu, jen aby z vás vymáčkl maximum.
A informace? O bytě často nevěděli skoro nic. Dokumenty typu list vlastnictví, energetický štítek nebo rozpis poplatků? V lepším případě “pošleme později”, v horším “co to je?” Ale tlak na podpis a zaslání zálohy, ten přišel vždycky okamžitě, prý aby vám byt nevyfouklo těch dalších patnáct zájemců.
Jedna z perliček: realitka zamlčí druhé zástavní právo na byt, vy na to přijdete náhodou – a makléř? “Prodávající mi to neřekl.” Když už na něco v tomhle procesu můžete vsadit, tak na to, že inzerovaná cena je jen startovní bod do aukce. Opravdová “hra” o bydlení pro silné povahy.
Kompromisy za miliony a paradox volby
Devět až deset milionů – to by ještě před pár lety znamenalo byt s pohodlným prostorem a klidně i balkonem. Dneska v Praze? V lepším případě 50–54 m² v novějším domě, nebo větší “ležák” v původním stavu, kde dalších pár milionů necháte jen na rekonstrukci. Člověk sice vybírá, ale vlastně pořád jen hledá kompromis, který nebolí úplně všude.
Kdo by čekal, že i s vysokým příjmem v IT, bez dětí a s léty úspor, narazíte na situaci, kdy kupujete v podstatě ošizený produkt, a všichni vám tvrdí, že “teď je nejlepší čas, později už to bude horší”? Přitom když si člověk sedne a všechno si spočítá, často zjistí, že investovaný kapitál mu může vydělávat dost na to, aby žil v nájmu v hezké čtvrti bez nutnosti podepisovat životní úvazek v podobě hypotéky.
Proč je “vlastní bydlení” tak svatý grál?
Český vztah k vlastnictví nemovitostí je kapitola sama pro sebe. Kdo si nekoupil byt, jako by tu ani nebyl. Ve společnosti to vypadá, že když v důchodu nebudete vlastnit “své čtyři zdi”, skončíte pod mostem. Jenže dneska je situace úplně jinde: ceny letí vzhůru rychleji než platy, developeři i realitky chytají příležitost za pačesy a vzniká tu doslova “zlatá horečka”.
Často je slyšet, že v západní Evropě je normální celý život žít v nájmu a na důchod si spořit úplně jiným způsobem. Češi si ale stále myslí, že když nebudou vlastnit “cihly a beton”, o všechno přijdou. Otázka je, jestli tahle posedlost vlastnictvím ještě odpovídá realitě – nebo už je to jen zlozvyk, který nám někdo z minulosti zapomněl vymluvit.
Když je realitní trh nastavený proti vám
Asi nejvíc mě zaujalo, jak moc je hypoteční trh v Česku vlastně “bordel”. A teď to myslím doslova. Je to džungle, kde nevyhrává ten, kdo je férový nebo připravený, ale ten, kdo se dokáže nejrychleji přizpůsobit, podepíše bez řečí, a nejlíp ještě pošle zálohu během oběda.
Profesionální úroveň makléřů? Ve většině případů – ne, díky. Hlavní motivace: vyždímat z vás co největší provizi. Že by někdo bral ohled na vaši bezpečnost, férové podmínky, nebo vám dal dostatek času na rozhodnutí? Ve více než 90 % případů je to spíš výjimka, ne pravidlo. Alespoň to tak vnímá spousta lidí, kteří touhle zkušeností prošli.
Přiznám se, že i mně přijde neskutečné, jaký prostor mají šedé praktiky, falešné aukce, podvodné smlouvy nebo nátlak na klienty, kteří si “dovolí” chtít právníka. Kde je nějaká regulace? Proč nejsou makléři více zodpovědní za informace, které dávají? Jako by na straně kupujícího stál někdo, komu jde o vše možné, jen ne o vaše peníze a bezpečí.
Když „hra“ o koupi bytu v Praze přestane dávat smysl
V jednu chvíli prostě přijde zlom. Přestane vás bavit dělat šaška v soutěži, kde vás pravidelně někdo vyšachuje jen proto, že jste se odmítli upsat na místě nebo jste chtěli vědět, do čeho vlastně jdete. Přestane vám dávat smysl posílat miliony za něco, co neodpovídá vašim představám, a začnete se ptát sami sebe: Proč se do toho vlastně tlačím? Proč má být cílem mít vlastní nemovitost za každou cenu, i když cítím, že v téhle hře jsem jen figurka na cizí šachovnici?
Příběh té ženy z diskuzního fóra mě upřímně fakt dostal. Člověk si v tom najde tolik paralel – ať už jste někdy zkoušeli něco koupit v Praze, nebo jste jen sledovali ten šílený růst cen okolo. Líbí se mi její odvaha říct nahlas, že nemusí být součástí téhle české hypoteční olympiády, když ji pravidla hry vyloženě štvou.
Co když si prostě přiznáte, že mít “vlastní” není univerzální recept na štěstí? Co když kapitál, který jste léta spořili, může pracovat jinde – klidně i tak, že vám to pokryje příjemný nájem ve čtvrti, kde se cítíte jako doma? A když přijde ta správná chvíle nebo trh, pořád si můžete koupit něco svého, aniž byste se upsali na život a na smrt v době, kdy podmínky prostě stojí za prd.
Na vlastní kůži: zkušenosti a úvahy, které zůstávají
Celá ta diskuze kolem mi připomněla, jak často jsou naše rozhodnutí pod vlivem okolí, tlaků a předsudků – „správný člověk musí něco vlastnit“, „v nájmu skončíš špatně“, „nejlepší čas na koupi byl včera“. Jenže když se od toho odstřihnete, najednou vidíte, že i život v nájmu může být svobodou, a ne nutně selháním. Jasně, není to řešení pro každého, zejména když máte rodinu a potřebujete stabilitu. Ale pokud to vaše situace dovoluje, proč si nechat vnutit představu, že jediná správná cesta je hypotéka na třicet let?
Osobně mě na tom všem nejvíc zaráží, že ať už se pohybujete po realitních portálech, nebo posloucháte kamarády, pořád se setkáváte s příběhy o makléřích, kteří jsou buď úplně mimo, nebo hrají na nejnižší pudy. “Přijeď, podepiš, neptej se.” Přitom kdyby ten trh byl nastavený aspoň trochu fér, možná by tolik lidí nemuselo končit v rezignaci.
Abych byla fér, samozřejmě existují výjimky. Některé realitky a makléři svou práci odvádějí zodpovědně a věcně, dávají čas na rozmyšlenou a chovají se slušně. Jenže realita většiny příběhů (nejen v té diskuzi) vypadá úplně jinak. Výmluvy, zatajování informací, nebo dokonce vyloženě podvodné praktiky jsou tady pořád běžnou součástí “hry”.
Je to chyba systému, nebo naší mentality?
To, co je v Česku už roky “normální” – vlastnit, i když na to vlastně nemáme, protože kdo není majitel, je nula – je v západních zemích vnímáno úplně jinak. Tam běžně lidé žijí v dlouhodobých pronájmech a investují peníze do něčeho, co jim opravdu dává smysl. Proč to nejde tady? Protože mentalita “musím vlastnit” je tu zakořeněná stejně hluboko jako “musíš mít svoje auto” nebo “bez hypotéky nejsi dospělý”.
Je jasné, že pro rodiny je dlouhodobé nájemní bydlení složitější. Nikdo nechce riskovat, že mu v půli školního roku pronajímatel vypoví smlouvu a vy skončíte někde jinde. Ale pokud jste single, nebo máte život nastavený trochu volněji, může být naopak výhoda nebýt vázaná na jedinou nemovitost a místo toho mít možnost kdykoli změnit místo, město, nebo dokonce zemi.
(A popravdě? Spousta lidí, kteří dnes tvrdí, že v důchodu budou šťastní ve svém, ve skutečnosti nikdy neprodají byt za “lepší život někde jinde”.)
Komu to celé vlastně prospívá?
Co mi na tom všem nejvíc vadí, je, že systém je nastavený hlavně pro ty, kdo z toho těží – realitky, makléři, developeři, banky, investiční fondy. Kupující je často jen figurka, která má zaplatit a moc se neptat. Nevěřím tomu, že běžný člověk s průměrným příjmem si dneska v Praze s klidem koupí byt, aniž by ho to nepoložilo finančně, nebo aniž by nepřistoupil na obří kompromisy.
A kdyby se náhodou trh otočil, první, kdo začne ztrácet, nejsou ti, kdo byty vlastní nebo pronajímají – ale právě ti, kdo se upsali na třicet let dopředu a doufají, že “to nějak vyjde”.
Kdy má smysl „utnout“ hru a nevnímat to jako selhání?
Tenhle příběh není žádný “rage quit”, ani výmluva. Je to spíš prozření, že člověk nemusí hrát hru, která je od začátku postavená tak, aby ho zničila. Může být naprosto v pořádku říct si, že zůstanete v nájmu, budete dál spořit a investovat, a pokud přijde někdy férová nabídka nebo se trh otočí, možná se k vlastnímu bydlení vrátíte. Ale není to povinnost. Je to možnost – a taky trochu svoboda, kterou si v tomhle honu na nemovitosti málokdo dovolí přiznat.
Celou tu diskuzi (a nejen tu) vnímám jako docela smutné zrcadlo naší doby. Místo aby bydlení bylo radostí a důvodem k hrdosti, stal se z něj stres, závod a většinou i pěkně drahá past. A když někdo řekne “já tuhle hru hrát nebudu”, měl by dostat aspoň malý potlesk za odvahu, ne posměch nebo výčitky.
Shnutí: Proč někdy nehrát je ta nejodvážnější volba
Nejde o žádné vzdávání se snů. Jde o to zůstat nohama na zemi, nenechat se semlít systémem, který vám ve výsledku stejně nic negarantuje, a rozhodovat se podle sebe, ne podle sousedů, příbuzných nebo realitních agentů. Vlastní byt může být fajn, ale rozhodně to není vstupenka do klubu spokojených lidí. A už vůbec to není jediný způsob, jak si zajistit klidné stáří.
A jestli vás taky někdy napadlo, že na to celé vykašelete? Věřte mi, nejste v tom sami. A možná právě tohle je největší výhra, kterou si dneska z téhle české realitní loterie můžete odnést.
Vaše komentáře
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
Přispějte svým komentářem
