Představte si, že koukáte na šachovou partii, kde jeden hráč neustále mění pravidla hry. Tvrdí, že hraje podle nějakých prastarých tradic, které nikdo jiný nezná, zatímco ten druhý se jen zoufale snaží bránit svého krále. Trochu takhle mi připadá sledování toho, co Rusko provádí na Ukrajině a jak to vysvětluje. Od toho osudného 24. února 2022 slyšíme z Moskvy spoustu důvodů, proč ta jejich „speciální vojenská operace“ (jak tomu vytrvale říkají, aby se vyhnuli slovu „válka“ ) prostě musela začít.
Ale co z toho je skutečný cíl a co jenom mlha, která má zakrýt něco jiného?
Pojďme se spolu ponořit do toho, co se dá na internetu posbírat o ruských ambicích. Prohrabeme se oficiálními prohlášeními, analýzami expertů, podíváme se na mapy, peníze, ideologii i na to, za jakých podmínek by prý Rusko bylo ochotné válku ukončit.
Válka na Ukrajině není válka ale speciální vojenská operace!
Je zajímavé, jak moc Kreml lpí na tom termínu „speciální vojenská operace“. Není to jen hra se slovy. V Rusku vám totiž hrozí postih, když o konfliktu mluvíte jako o válce nebo když kritizujete postup armády. Propaganda jede na plné obrátky, aby operaci podpořila a umlčela jakoukoli kritiku. Takže tenhle termín pomáhá zlehčovat to, co se na Ukrajině děje, a udržovat zdání, že nejde o plnohodnotnou agresi.
Je to nástroj, jak si udržet podporu doma a kontrolovat, jak se o válce mluví. A jak uvidíme, ty oficiální cíle se navíc mění a vyvíjejí, což může být taky taktika – zmást protivníka, nechat si otevřené možnosti a zakrýt ty skutečné, možná mnohem větší, ambice.
Scénář Kremlu: Oficiální cíle vs. měnící se realita
Když to celé začalo, Vladimir Putin mluvil hlavně o dvou věcech: „demilitarizaci“ a „denacifikaci“ Ukrajiny. Tvrdil, že je potřeba ochránit lidi na východě Ukrajiny před údajnou „šikanou a genocidou“ ze strany kyjevského režimu a že Rusko nemůže dál tolerovat hrozby, které prý z Ukrajiny přicházejí. Znělo to skoro jako nějaká omezená, cílená akce.
Jenže ruská armáda narazila na tvrdý odpor, rychlé obsazení Kyjeva se nekonalo a původní plány vzaly za své. A s tím se začala měnit i rétorika z Moskvy.
Co znamená „Denacifikace“? Od boje proti fašismu po… co vlastně?
Tenhle termín zní hodně silně a jasně odkazuje na druhou světovou válku, což je pro Rusy citlivé téma. Putin a jeho propaganda často malují obrázek ukrajinské vlády jako „bandy narkomanů a neonacistů“ a tvrdí, že bojují proti nacistickým symbolům a ideologii, které prý na Ukrajině bují. Ministr zahraničí Sergej Lavrov to později trochu „upřesnil“ – prý jde hlavně o to, aby se zrušily zákony, které diskriminují rusky mluvící obyvatele.
Jenže spousta analytiků a západních politiků to vidí úplně jinak. Považují to za průhlednou záminku pro invazi a za snahu o „deukrajinizaci“ – tedy potlačení ukrajinské národní identity, svržení legitimní vlády a dosazení loutkového režimu poslušného Moskvě.
V ruských státních médiích se dokonce objevily texty, které otevřeně mluvily o nutnosti násilných akcí proti „pasivním nacistům“, což je děsivá rétorika. Zdá se, že je to termín, kterému podle některých zdrojů ani sami Rusové moc nerozumí , ale který skvěle funguje v propagandě, protože hraje na strunu historické paměti a strachu.
Tenhle pojem „denacifikace“ je prostě záměrně takový gumový. Umožňuje Kremlu ospravedlnit agresi bojem proti zlu, kterému v Rusku každý rozumí (nebo si myslí, že rozumí). Zároveň špiní ukrajinskou vládu a zpochybňuje samotnou existenci ukrajinského národa. A hlavně – dává Kremlu volné ruce.
Když se podaří svrhnout vládu v Kyjevě, bude to „denacifikace“. Když se podaří jen prosadit změny zákonů, bude to taky „denacifikace“. A když dojde na represe proti komukoli, kdo nesouhlasí, dá se to vždycky svést na boj proti „nacistům“. Je to prostě ideologický obal pro vojenské a politické cíle, ať už jsou jakékoli.
Každý den trávíme hodiny surfováním po internetu: v práci, doma, v kavárně, ve městě i při cestování. Připojujeme se všude k internetu i na veřejných wifi a ani si neuvědomujeme, jak snadno můžeme přijít o svá data, údaje i soukromí. Bezpečí na internetu není luxus, ale už dávno nutnost! 🌐🚀
Chraňte svá data, než bude pozdě skrze VPN! 🔒 Vyzkoušejte NordVPN se slevou 77% + 3 měsíce bonus zdarma nebo CyberGhost se slevou 82 % + 3 měsíci zdarma či ExpressVPN se slevou 61% + 6 měsíci bonus zdarma. Pokud nebudete spokojeni, každá z těchto VPN garantuje vrácení peněz + je přímo námi otestována!Demilitarizace: Odzbrojení, nebo zničení schopnosti se bránit?
Druhý klíčový pojem z Putinova projevu. Oficiálně to má znamenat, že Ukrajina už nebude pro Rusko představovat vojenskou hrozbu. Ale co si pod tím představit konkrétně? Analytici, třeba z Institutu pro studium války (ISW), varují, že Rusko ve skutečnosti požaduje „nevratnou demilitarizaci“.
To by znamenalo, že by Ukrajina musela drasticky zmenšit svou armádu, možná na úroveň před rokem 2022, a hlavně se zavázat, že už nikdy nevybuduje takové ozbrojené síly, které by byly schopné ji ubránit proti případné další ruské agresi.
V podstatě by to znamenalo vzdát se práva na sebeobranu a tím i části své suverenity. Tohle úzce souvisí s dalším ruským požadavkem – aby Ukrajina zůstala neutrální a nikdy nevstoupila do NATO. Když si to spojíte – slabá armáda a žádní spojenci – je jasné, o co Rusku jde.
Nechce jen odstranit nějakou domnělou „hrozbu“, chce mít jistotu, že Ukrajina bude trvale vojensky zranitelná a neschopná se bránit nebo se integrovat do západních struktur. Cílem je vytvořit stát, který bude navždy pod ruským vlivem a nebude si moci sám rozhodovat o své bezpečnosti.
Překreslování mapy: Ruský hlad po území
Zpočátku to mohlo vypadat, že Rusku jde hlavně o Donbas – tedy Doněckou a Luhanskou oblast na východě Ukrajiny, kde už od roku 2014 podporovalo proruské separatisty a vedla se tam válka. Ale velmi brzy se ukázalo, že ruské choutky jsou mnohem větší.
Sám ministr Lavrov v létě 2022 přiznal, že „geografické cíle“ operace se změnily a že Moskvě už nejde jen o Donbas, ale i o další území, včetně jihu Ukrajiny. Američané tehdy varovali, že se Rusko chystá na anexi dalších ukrajinských území. A měli pravdu.
Od Krymu po „Nové Regiony“: Kde všude chce Rusko zůstat?
Poloostrov Krym Rusko zabralo a připojilo ke svému území už v roce 2014. Na podzim 2022 pak Moskva zopakovala scénář: uspořádala narychlo zinscenovaná a mezinárodně neuznaná „referenda“ a formálně anektovala další čtyři ukrajinské oblasti – Doněckou, Luhanskou, Chersonskou a Záporožskou.
Vysoce postavení ruští představitelé, jako poradce Putina Nikolaj Patrušev, pak jasně řekli, že Rusko nehodlá vrátit Ukrajině žádné území, které okupuje. Sám Putin podle všeho požaduje, aby se Ukrajina vzdala celého jihu a východu země.
Je na tom pikantní jedna věc: Rusko ani jednu z těch čtyř nově anektovaných oblastí (kromě Luhanské, kde kontroluje většinu) plně vojensky neovládá. Přesto trvá na tom, aby je Ukrajina a svět uznaly jako součást Ruské federace.
Některé analýzy a ruské náznaky dokonce mluví o tom, že skutečné ambice mohou sahat ještě dál, třeba až k Oděse nebo Dněpropetrovské oblasti, čímž by Ukrajinu zcela odřízli od Černého moře. Je tedy naprosto zřejmé, že územní zisk a přepisování hranic je pro Moskvu naprosto klíčovým cílem téhle války.
To, že Rusko trvá na uznání území, která ani nemá plně pod kontrolou, je zvláštní jen na první pohled. Dává to smysl, když si uvědomíme, že to není jen o tom urvat co nejvíc. Je to taky způsob, jak:
- Vytvořit „novou realitu“, kterou by Ukrajina a svět museli přijmout, čímž by se vlastně dodatečně ospravedlnila agrese.
- Udržet Ukrajinu pod neustálým tlakem – válka přece nemůže skončit, dokud Kyjev nepřistoupí na ruské územní požadavky.
- Krmit domácí propagandu – válka se prezentuje jako úspěšné navracení „historických ruských zemí“, bez ohledu na to, jaká je skutečnost na frontě.
- Strategicky si zajistit pozemní koridor na Krym a kontrolu nad pobřežím Černého moře, což má obrovský vojenský i ekonomický význam.
Takže ten rozpor mezi tím, co Rusko nárokuje, a tím, co reálně ovládá, ukazuje, že cílem není jen si udržet to, co už zabrali, ale spíš nadiktovat Ukrajině podmínky její porážky.
Uznání těchto anexí by znamenalo fatální ránu pro ukrajinskou suverenitu a celistvost a otevřelo by dveře dalším ruským nárokům v budoucnu. Je to taky způsob, jak udržovat konflikt živý, dokud nebudou splněny ty nejtvrdší ruské požadavky.
Peníze, suroviny a mocenská hra: Ekonomika v pozadí války
Války se nikdy nevedou jen kvůli ideálům nebo historickým křivdám. Skoro vždycky jde i o peníze, zdroje a ekonomickou moc. A Ukrajina je v tomhle ohledu pro Rusko velmi lákavé sousto. Je to země s obrovským nerostným bohatstvím, jedním z největších v Evropě, a k tomu má nesmírně úrodnou půdu.
Mluví se o obrovských zásobách uranu, titanu, železné rudy, manganu (prý až 12 % světových zásob). A co je dnes obzvlášť důležité – Ukrajina má také významná ložiska lithia, které je klíčové pro výrobu baterií (údajně největší zásoby v Evropě), a grafitu, další suroviny nezbytné pro baterie a jaderné reaktory. K tomu přidejte třetinu evropských zásob vzácných zemin, které potřebujeme pro elektroniku, větrné turbíny a vojenské technologie.
A pak je tu zemědělství. Ukrajina byla a je obilnicí Evropy i světa. Patří mezi pět největších světových exportérů pšenice a kukuřice, je velkým vývozcem ječmene a slunečnicového oleje (spolu s Ruskem pokrývaly většinu světového exportu slunečnicového oleje).
Když si tohle všechno sečtete, je jasné, že ovládnutí těchto zdrojů by pro Rusko znamenalo obrovský ekonomický přínos. Nejenže by získalo přímý profit, ale taky strategickou kontrolu nad surovinami, které jsou životně důležité pro moderní technologie (lithium, grafit, vzácné zeminy) a pro globální potravinovou bezpečnost (obilí, oleje).
Posílilo by to ruskou vyjednávací pozici vůči Evropě i zbytku světa. A zároveň by to samozřejmě fatálně oslabilo Ukrajinu a připravilo ji o zdroje potřebné pro její vlastní obnovu a ekonomickou nezávislost. Územní a ekonomické cíle tady jdou ruku v ruce.
Energetická válka: Plynovody, elektrárny a sankce
Energie, to je další velké bojiště téhle války. Rusko bylo desítky let hlavním dodavatelem zemního plynu a ropy pro velkou část Evropy. Ta závislost byla obrovská. Válka a následné západní sankce ale tenhle systém rozbily. Evropa se teď horečně snaží zbavit závislosti na ruských energiích, hledá nové dodavatele (třeba zkapalněný plyn LNG), staví nové terminály a snaží se šetřit. Celé to vedlo k energetické krizi, obrovskému nárůstu cen energií a inflaci, což pocítil každý z nás.
Rusko na to reaguje po svém. Jednak se snaží přesměrovat svůj export energií na jiné trhy, hlavně do Asie. A jednak používá energii jako zbraň. Už druhou zimu po sobě systematicky útočí raketami a drony na ukrajinskou energetickou infrastrukturu – ničí elektrárny (hlavně ty tepelné a vodní, které jsou zranitelnější) a rozvodné sítě.
Cílem je evidentně ochromit ukrajinskou ekonomiku, ztížit život obyčejným lidem a zlomit jejich vůli k odporu. (Objevila se sice zpráva, že Putin po telefonátu s Donaldem Trumpem údajně souhlasil s dočasným přerušením těchto útoků, ale jak dlouhodobý nebo reálný tenhle slib je, těžko říct ).
Zároveň se ruská ekonomika snaží nějak vyrovnat se západními sankcemi. Úplně ji to nepoložilo, jak někteří doufali. Rusko našlo nové cesty, jak dovážet potřebné zboží, a příjmy z exportu (hlavně energií a surovin) se mu podařilo do jisté míry stabilizovat. Ale válka je extrémně drahá a ruské zdroje – finanční i materiální – se postupně vyčerpávají.
Ty útoky na ukrajinskou energetiku a manipulace s dodávkami do Evropy nejsou jen nějaké vedlejší epizody války. Je to součást širší strategie, jak ekonomicky vyčerpat nejen Ukrajinu, ale i její západní podporovatele. Cílem je:
- Zvýšit náklady na válku a následnou obnovu pro Ukrajinu tak, aby to bylo neúnosné.
- Zvýšit ekonomický tlak na evropské země (vysoké ceny energií, inflace ), oslabit jejich odhodlání podporovat Kyjev a možná vyvolat i sociální nepokoje.
- Ukázat sílu a schopnost škodit i mimo přímé bojiště.
Rusko zjevně sází na to, že dlouhodobý ekonomický tlak může být stejně účinný jako vítězství na frontě. Doufá, že Západ nakonec povolí pod tíhou ekonomických problémů doma.
Kořeny konfliktu: Historie, ideologie a křivdy
Abychom pochopili, proč Rusko dělá to, co dělá, musíme se ohlédnout do minulosti. Pro Vladimira Putina a mnoho Rusů je rozpad Sovětského svazu v roce 1991 stále živou ranou. Putin to opakovaně nazval „největší geopolitickou katastrofou století“. On sám zažil pád Berlínské zdi jako mladý agent KGB ve východním Německu a viděl, jak se sovětská moc hroutí.
Pro mnoho lidí v Rusku znamenal konec SSSR ztrátu statusu světové velmoci, pocit ponížení, chaos a ekonomické problémy divokých 90. let. Z toho se zrodila touha po návratu k silnému státu, stabilitě, řádu a mezinárodnímu respektu.
Celá Putinova éra je do velké míry snahou tento pocit ztráty kompenzovat, obnovit vliv Ruska v zemích bývalého SSSR (které Moskva považuje za svou přirozenou „sféru privilegovaných zájmů“ ) a napravit to, co vnímají jako historickou křivdu.
Z tohoto pohledu není nezávislost bývalých sovětských republik, obzvlášť těch slovanských jako Ukrajina nebo Bělorusko, přirozený stav, ale spíš historická chyba. Rusko si podle tohoto myšlení nárokuje právo (a možná i povinnost) mít nad nimi kontrolu nebo alespoň rozhodující slovo.
Jejich snaha jít vlastní cestou, orientovat se na Západ, je pak vnímána ne jako jejich suverénní rozhodnutí, ale jako nepřátelský akt a existenční hrozba pro samotné Rusko.
Strašák NATO a „Obklíčené“ Rusko
Jedním z hlavních a neustále opakovaných argumentů Moskvy je údajná hrozba ze strany NATO. Rusko tvrdí, že mu Západ po konci studené války slíbil, že se Aliance nebude rozšiřovat na východ (i když pro takový formální slib chybí důkazy a je to velmi sporné tvrzení). Každé přijetí nového člena z bývalého východního bloku vnímá Moskva jako porušení této údajné dohody, jako krok k obklíčení Ruska a jako přímé ohrožení své bezpečnosti.
Požadavek na zastavení rozšiřování NATO a dokonce stažení vojenské infrastruktury Aliance ze zemí, které vstoupily po roce 1997, byl klíčovou součástí ruských „bezpečnostních záruk“, které předložilo Západu na konci roku 2021, těsně před invazí. Tenhle pocit ohrožení, obklíčení a zrady ze strany Západu je hluboce zakořeněný v ruském myšlení a je to silný motor ruské zahraniční politiky i propagandy.
Je ale důležité si uvědomit, jak tenhle narativ o „hrozbě NATO“ funguje. Není to jen vysvětlení pro ruské kroky, je to i nástroj, jak upřít sousedním zemím právo svobodně si zvolit, kam chtějí patřit. Tím, že Rusko označuje snahu Ukrajiny nebo Gruzie vstoupit do NATO za agresi Západu proti Rusku, úplně ignoruje jejich vlastní důvody – totiž strach právě z Ruska a jeho agresivního chování v minulosti (válka v Gruzii 2008, anexe Krymu 2014).
Místo aby Moskva přiznala, že její vlastní akce vedou sousedy k hledání bezpečí jinde, tvrdí, že NATO je samo o sobě agresivní a nutí Rusko k „obraně“.To pak zpětně ospravedlňuje ruské vměšování do jejich záležitostí a dokonce i vojenskou agresi jako legitimní způsob zajištění „bezpečnosti“ (což v ruském podání znamená sféry vlivu).
Ideologie v pozadí: „Ruský Svět“, Eurasianismus a vliv Dugina
Za ruskou politikou ale nestojí jen geopolitika a historie. Je tu i silný ideologický proud. Často se mluví o konceptu „Ruského světa“ (Russkij mir). Ten zdůrazňuje jazykovou, kulturní a duchovní (pravoslavnou) jednotu všech Rusů a rusky mluvících lidí, ať žijí kdekoli, i za hranicemi samotného Ruska. Tahle myšlenka se pak snadno používá k ospravedlnění „ochrany krajanů“ v sousedních zemích, což byl jeden z argumentů pro invazi na Ukrajinu.
Další vlivnou ideologií je takzvaný eurasianismus. Ten vidí Rusko jako zcela unikátní civilizaci, která není ani evropská, ani asijská, ale tvoří vlastní „Eurasii“. Tahle civilizace je prý předurčena k tomu, aby se postavila Západu a vedla velký blok zemí.
S těmito myšlenkami je často spojován filozof a publicista Alexandr Dugin, kterému se někdy přezdívá „Putinův mozek“ nebo „Putinův Rasputin“. Dugin je hlasitým kritikem západního liberalismu, který považuje za dekadentní a zkažený. Propaguje svou „Čtvrtou politickou teorii“, která má být alternativou k liberalismu, komunismu i fašismu, a volá po zničení západního světového řádu a obnovení ruského impéria v eurasijském prostoru.
Nakolik Dugin skutečně přímo ovlivňuje Putina, je těžké říct a experti se na tom neshodnou. Sám Dugin si dřív stěžoval, že ho Putin dost neposlouchá. Ale je fakt, že rétorika o boji proti „amorálnímu“ Západu, o multipolárním světě, o jedinečné ruské cestě a misi – tedy myšlenky velmi blízké Duginovi – se v projevech Putina a dalších ruských představitelů objevují stále častěji, zvlášť od začátku plnohodnotné invaze.
Zdá se, že po vojenských neúspěších na začátku války a po smrti Duginovy dcery při atentátu (z něhož Rusko obvinilo Ukrajinu) jeho vliv v Kremlu vzrostl.
Tyhle ideologie dávají Kremlu silný příběh, který přesahuje jen boj o území nebo suroviny. Prezentují válku jako jakýsi civilizační střet, jako boj tradičního, duchovního Ruska proti zkaženému, materialistickému Západu. To pomáhá mobilizovat lidi doma, získávat sympatie v některých zemích mimo Západ a dává to válce hlubší, skoro až posvátný rozměr.
Pokud se Kreml skutečně stále víc opírá o tyhle radikální myšlenky, může to znamenat, že je ještě méně ochotný ke kompromisům, protože válku vnímá jako existenční boj o samotnou duši Ruska a jeho místo ve světě.
Cena za mír: Co Rusko požaduje za ukončení války?
Dobře, a co by se tedy muselo stát, aby Rusko bylo ochotné válku ukončit? Když posbíráme různá prohlášení ruských představitelů a analýzy, objeví se seznam podmínek, který je pro Ukrajinu, mírně řečeno, hodně těžko stravitelný. Některé body se opakují stále dokola:
- Uznání územních zisků: Absolutně klíčový požadavek. Rusko trvá na tom, aby Ukrajina a celý svět uznaly, že Krym a ty čtyři další anektované oblasti (Doněcká, Luhanská, Chersonská a Záporožská) jsou navždy ruské území.A to i přesto, že většinu z nich vojensky plně nekontroluje.
- Neutralita Ukrajiny: Ukrajina se musí zavázat, že nikdy nevstoupí do NATO ani žádné jiné vojenské aliance, která by mohla být vnímána jako protiruská. Rusko také odmítá jakoukoli přítomnost zahraničních (rozuměj západních) mírových sil na ukrajinském území.
- Demilitarizace: Jak už jsme si řekli, tohle pravděpodobně znamená nejen snížení počtu vojáků a zbraní, ale hlavně omezení schopnosti Ukrajiny se v budoucnu účinně bránit.
- „Denacifikace“: Tenhle vágní termín se stále objevuje. Může znamenat cokoli od změn v ukrajinských zákonech a školství až po odstranění současného politického vedení. Lavrovova definice mluví o zrušení zákonů diskriminujících ruskojazyčné.
- Zrušení sankcí: Rusko chce, aby Západ zrušil všechny sankce, které na něj uvalil kvůli agresi na Ukrajině.
- Ochrana práv rusky mluvících: Tohle je často spojováno s „denacifikací“, ale objevuje se i samostatně jako požadavek na zaručení práv ruské menšiny.
Když se na tenhle seznam podíváte, je jasné, že to nejsou podmínky pro nějaký kompromisní mír. Je to spíš seznam požadavků na ukrajinskou kapitulaci. Splnit je by pro Ukrajinu znamenalo ztratit obrovskou část území, vzdát se své suverenity, práva na obranu a možnosti si svobodně vybrat, kam chce patřit. Proto Kyjev i Západ tyto podmínky odmítají.
Zajímavé je, že Rusko občas tvrdí, že je „připraveno jednat bez předběžných podmínek“. Ale vzápětí jeho představitelé zopakují tyhle tvrdé a neměnné požadavky. Tohle může být taktika, jak se navenek tvářit mírumilovně (hlavně pro země globálního Jihu nebo pro domácí publikum) a svalovat vinu za to, že se nejedná, na Kyjev a Západ. Udržují tak diplomatickou hru, zatímco se dál snaží dosáhnout svých cílů silou na bojišti.
Abychom si v tom udělali trochu jasno, tady je přehled hlavních ruských požadavků a co si pod nimi asi můžeme představit:
| Deklarovaná Podmínka | Oficiální Ruské Vysvětlení (příklad) | Pravděpodobný Skutečný Cíl / Interpretace Analytiků |
|---|---|---|
| Denacifikace | Zrušení zákonů diskriminujících rusky mluvící | Změna režimu v Kyjevě, potlačení ukrajinské identity, dosazení proruské vlády, ospravedlnění agrese |
| Demilitarizace | Ukrajina nesmí představovat bezpečnostní hrozbu pro Rusko | Drastické omezení ukrajinské armády, zničení její obranyschopnosti, zajištění trvalé vojenské zranitelnosti |
| Neutralita (nečlenství v NATO) | Ukrajina nesmí vstupovat do vojenských aliancí | Zabránění integraci Ukrajiny do západních struktur, udržení Ukrajiny ve sféře ruského vlivu, zajištění její izolace |
| Uznání územních změn | Uznání Krymu a 4 dalších oblastí jako ruských | Legitimace agrese, trvalé oslabení Ukrajiny, strategické zisky (pozemní most na Krym), vytvoření „nové reality“ |
| Zrušení sankcí | Odstranění všech západních ekonomických sankcí | Obnovení ruské ekonomiky, odstranění tlaku na režim, návrat k „business as usual“ se světem |
| Ochrana práv rusky mluvících | Zaručení práv ruské menšiny | Záminka pro vměšování do vnitřních záležitostí Ukrajiny, součást širšího ideologického narativu „Ruského světa“ |
Rozmotávání klubka: Co tedy Rusko OPRAVDU chce?
Tak jsme si prošli hromadu informací – co říkají politici, co píšou analytici, co ukazuje historie a ekonomika. Co si z toho všeho odnést? Vypadá to, že Rusko nemá jen jeden jediný cíl, ale celý balík přání a ambicí, které se navíc postupem času trochu měnily a přizpůsobovaly situaci. Když to zkusím shrnout, jde podle mě o kombinaci několika věcí:
- Obnovit impérium (nebo aspoň jeho stín): Chtějí zvrátit to, co vnímají jako ponížení z rozpadu SSSR, a znovu si vybudovat sféru vlivu v zemích, které kdysi patřily Moskvě.
- Urvat si kus Ukrajiny: Chtějí získat a natrvalo si udržet kontrolu nad velkou částí ukrajinského území – ať už kvůli historii, strategické poloze nebo bohatým zdrojům.
- Dostat Ukrajinu na kolena: Chtějí jí trvale zabránit, aby se stala součástí Západu (NATO, EU), a zajistit, aby byla vojensky slabá a politicky poslušná.
- Získat ekonomickou kořist: Chtějí ovládnout ukrajinské nerostné bohatství a zemědělskou produkci a zároveň oslabit ekonomiku nezávislé Ukrajiny.
- Vyhrát ideologickou válku: Chtějí prosadit svou vizi světa, kde Západ nehraje prim, kritizují liberalismus a demokracii a staví Rusko do role vůdce nějaké alternativní, konzervativní civilizace.
- Upevnit moc doma: Válka jim slouží i k tomu, aby si upevnili moc, potlačili jakoukoli opozici a sjednotili společnost kolem vlasteneckého příběhu o obraně Ruska.
Tyhle cíle nejsou oddělené, naopak se navzájem podporují. Když Rusko zabere území, získá tím i ekonomické zdroje, naplní své ideologické sny o „Ruském světě“ a vytvoří si bezpečnostní nárazník.
Vypadá to, že ten konečný, velký cíl není jen ovládnout kus Ukrajiny, ale trvale ji podřídit ruským zájmům a hlavně zabránit tomu, aby se stala úspěšným, demokratickým a prozápadním státem. Protože úspěšná a svobodná Ukrajina by byla živoucím důkazem, že Putinův model autoritářské vlády není jediná možná cesta pro postsovětské země, a to by mohlo ohrozit jeho režim i doma.
Pohled do křišťálové koule (s velkou rezervou)!
Co bude dál? Kdo ví. Válka je strašně nepředvídatelná věc. Bude záležet na tom, jak se bude dařit na frontě, jestli Ukrajina dál dostane masivní podporu ze Západu , jak dlouho to vydrží ruská ekonomika a společnost a jak se změní politická situace ve světě – velkou roli může hrát třeba současný postoj Spojených států v čele s Donaldem Trumpem.
Rusko se zdá být připravené na dlouhou, opotřebovávací válku. Jeho požadavky jsou tak tvrdé, že to nevypadá na brzkou dohodu, pokud se nestane něco zásadního, co by Moskvu donutilo slevit.
Pochopit, co všechno Rusko chce (nebo aspoň tvrdí, že chce), je asi ten nejdůležitější krok k tomu, abychom pochopili, proč je tahle válka tak složitá a proč je cesta k míru tak strašně trnitá a nejistá. Není to jednoduchý příběh s jasným padouchem a hrdinou (i když pro většinu z nás je asi jasné, kdo je agresor a kdo oběť).
Je to složitá hra mocenských, ekonomických a ideologických zájmů, která má kořeny hluboko v historii a která bude bohužel ovlivňovat naše životy ještě hodně dlouho :(.
Použité zdroje: iROZHLAS, Novinky.cz, Wikipedie, JSNS, Vojenské rozhledy, E15, Seznam Zprávy, ČT edu, Deník Referendum, Echo24, Forum24, ČT24, TN.cz, Voxpot, Reflex.cz, oEnergetice.cz, PPF.eu, Ekolist.cz, Frank Bold Advisory, Hrot24.cz, Carnegie Endowment, Blesk, SecurityMagazin.cz, Argument, Univerzita Karlova (dspace.cuni.cz), Aktuálně.cz, Engelsberg Ideas, Ústav mezinárodních vztahů (IIR), HlídacíPes.org, Databáze knih, Theses.cz, Chatham House, Global Democracy Coalition, YouTube
Vaše komentáře
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
