Stála jsem onehdy v obchodě a koukala na svazek mrkve. Úplně obyčejná věc, že? Jenže pak mi hlavou bleskla myšlenka: Proč je vlastně oranžová? A tahle jediná otázka mě zavedla do neuvěřitelné králičí nory (haha, jaká ironie) plné fialových mrkví, kečupu prodávaného jako lék a botanických podvodů. Ukázalo se, že naše spíže a lednice jsou plné malých švindlířů s fascinující minulostí. A já vám teď všechno prozradím.
1. Tajemství mrkve: Proč oranžová není její původní barva?
Když se řekne mrkev, co si představíte? Jasně, tu oranžovou, lehce sladkou kořenovou zeleninu. Oranžová barva je pro ni tak typická, že se dokonce i jedna barva jmenuje „mrkvová“. Jenže co kdybych vám řekla, že to celé je vlastně jeden velký, i když docela chutný, marketingový tah starý několik století?
Z fialových polí Afghánistánu na evropský stůl
Původní mrkve totiž vůbec nebyly oranžové. Kdybychom se vrátili v čase zhruba do 10. století do oblasti dnešního Afghánistánu a Persie, našli bychom pole plná mrkví v odstínech… fialové a žluté!
První domestikované mrkve byly tmavě fialové, skoro až černé, a občas se objevila i jejich žlutá mutace. Byly štiplavější, ne tak sladké a mnohem tenčí než ty, které známe dnes.
Mýtus o oranžové mrkvi a Vilému Oranžském: Jak to bylo doopravdy?
Určitě jste už slyšeli tu historku, že oranžovou mrkev vyšlechtili holandští pěstitelé v 17. století na počest Viléma I. Oranžského jako symbol nizozemské hrdosti. Je to krásná pohádka, ale pravda je o něco prozaičtější. Historické záznamy a obrazy ukazují, že oranžové odrůdy existovaly už předtím. Holanďané je ale vzali, vylepšili je a udělali z nich hvězdu.
Proč? Protože byly sladší, větší a hlavně, na rozdíl od fialových mrkví, nepouštěly barvu při vaření. Jejich motivace byla spíše obchodní a praktická než politická.
Barevná duha na talíři: Nutriční síla fialové, žluté a červené mrkve
Každá barva mrkve značí přítomnost jiných prospěšných látek.
- Fialová mrkev: Je plná antokyanů, silných antioxidantů, které chrání buňky a podporují zdraví srdce.
- Oranžová mrkev: Je královnou betakarotenu, který si naše tělo přeměňuje na vitamín A, klíčový pro zrak a imunitu.
- Žlutá a bílá mrkev: Obsahují lutein, skvělý pro ochranu očí.
- Červená mrkev: Za svou barvu vděčí lykopenu (stejně jako rajčata), který je známý svými protirakovinnými účinky.
2. Historie kečupu: Neuvěřitelná cesta od rybí omáčky po lékárnu
Představte si, že vás bolí břicho. V 19. století by vám lékař možná předepsal… kečup. Ano, ten červený zázrak na hranolky. Historie kečupu je totiž jedna velká a neuvěřitelně zamotaná jízda.
Kê-tsiap: Zapomeňte na rajčata, první kečup byl z ryb
Původní kečup neměl s rajčaty nic společného. Jeho kořeny sahají do 17. století do jihovýchodní Asie, kde existovala fermentovaná omáčka z ančoviček a rybích vnitřností, které se říkalo „kê-tsiap“. Byla to slaná, štiplavá tekutina, kterou si britští námořníci zamilovali a přivezli do Evropy, kde se začaly vyrábět verze z hub, ořechů či ústřic.
Dr. Bennett a zázračné rajčatové pilulky: Kečup jako lék 19. století
Rajčata se do příběhu zapojila až na začátku 19. století v Americe, kde byla dlouho považována za jedovatá. Ve 30. letech 19. století se ale na scéně objevil Dr. John Cook Bennett.
Tenhle pán tvrdil, že rajčata mohou léčit celou řadu neduhů, a začal prodávat svůj rajčatový kečup v koncentrované formě – jako pilulky! „Rajčatové pilulky Dr. Bennetta“ se prodávaly v lékárnách jako lék na průjem, poruchy trávení, žloutenku a dokonce choleru.
Vzestup a pád medicínského kečupu a záchrana jménem Heinz
Úspěch pilulek vedl k záplavě podvodných napodobenin, které často neobsahovaly ani špetku rajčat. To zničilo pověst kečupu jako léku. Z omáčky se stala nedůvěryhodná potravina, často plná nebezpečných konzervantů. Až na konci 19. století přišel Henry J. Heinz, který vsadil na kvalitu: zralá rajčata, ocet a průhlednou lahev jako důkaz čistoty. A tak se zrodil kečup, jaký známe dnes.
3. Proč arašídy nejsou ořechy? Odhalení největšího botanického podvodu
A teď se přesuneme k něčemu, co chroupeme večer u televize. Mám pro vás další šokující zprávu: arašíd není ořech. Vůbec. Je to drzý malý podvodník, který se za ořech jen vydává.
Luštěnina v převleku: Seznamte se s rodinou arašídů
Arašídy (Arachis hypogaea) patří do čeledi bobovitých. To znamená, že jejich nejbližší příbuzní jsou hrášek, čočka a fazole. Ano, arašíd je ve skutečnosti luštěnina! Pravé ořechy (lískové, vlašské) jsou botanicky definovány jako plody se tvrdou skořápkou, které rostou na stromech. Arašíd tohle nesplňuje.
Geokarpie: Fascinující proces, jak arašídy rostou pod zemí
To, jak arašídy rostou, je jedna z nejúžasnějších věcí v rostlinné říši. Tomuto procesu se říká geokarpie.
- Rostlina vykvete nad zemí žlutými květy.
- Po opylení ze stonku vyroste dlouhý výhonek, který se zavrtá do země.
- Až pod povrchem se na konci tohoto výhonku vyvine lusk – tedy arašíd. Rostlina tedy kvete nad zemí, ale plodí pod ní. Proto se jí také říká podzemnice olejná.
Kulinářský omyl: Proč arašídům stále říkáme ořechy?
Důvod je prostý: z kulinářského hlediska se jako ořechy chovají. Mají vysoký obsah tuku, křupavou texturu a v kuchyni je používáme podobně jako pravé ořechy. Proto tento botanický omyl přetrvává a vlastně nikomu nevadí.
Jídlo jako dobrodružství: Co se skrývá ve vaší spíži?
Svět jídla je plný překvapení, že? Mrkev, která byla původně fialová, kečup, který byl lékem, a arašídy, které jsou převlečené fazole. Ukazuje to, že i ty nejobyčejnější věci mají neuvěřitelně bohatou historii.
Možná je na čase začít se víc zajímat o to, co jíme, a dívat se na jídlo nejen jako na palivo, ale i jako na příběh. Kdo ví, jaká další tajemství se skrývají ve vaší kuchyni?
Vaše komentáře
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
Přispějte svým komentářem
