Dneska jsem na Redditu narazila na vlákno, které mi vyrazilo dech. Psala ho mladá žena, která popsala svou zkušenost s lékařem, který ji sice konečně po letech zdravotních obtíží opravdu pomáhá, ale začal ji přitom obtěžovat. Ačkoliv to byla cizí žena a cizí příběh, rezonovalo to se mnou tak silně, že mi bylo jasné, že to nemůžu jen tak přejít. A právě proto o tom dneska píšu. Protože ten příběh není ojedinělý – a zaslouží si pozornost.
Když pomoc někdo promění v nástroj moci
Ta slečna popsala, jak se roky potýkala s vleklými zdravotními potížemi, a konečně narazila na odborníka, který bral její stav vážně a skutečně ji léčil. Jenže tahle důvěra začala pomalu erodovat. Už při prvních návštěvách si doktor neodpustil komentáře na její vzhled. Zpočátku to byly možná jen „nevinné“ poznámky, jako že jí to sluší nebo že je škoda, že je tak mladá a on tak starý.
Věci, které člověk přejde, i když mu nejsou úplně příjemné. Ale postupně se přidávaly doteky – nejdřív na rameni, potom ve vlasech, pak i na boku nebo stehně během bolestivého zákroku. V tu chvíli to vnímala jako pokus o uklidnění, ale zpětně si uvědomila, jak mimo to vlastně bylo.
Znepokojivá byla i jeho aktivita mimo ordinaci. Psát pacientce ze soukromého čísla, zvát ji do své kanceláře na fakultě, vyzvedávat ji zvláštním vchodem – to všechno jsou signály, které by neměly být součástí běžné lékařsko-pacientské komunikace. Korunu tomu nasadil, když ji pozval na večeři „za odměnu“ a při rozloučení políbil na tvář.
Pocit paralyzace a viny
To nejděsivější na jejím příběhu pro mě nebyla samotná fakta, ale to, jak přesně dokázala popsat svoje emoce. Zmatení. Zmrazení. Ten pocit, kdy se ti rozbliká v hlavě všechna červená světýlka, ale tys tak zaskočená, že nejsi schopná ani slova. A pak ten vnitřní konflikt: Na jednu stranu cítíš, že tohle nebylo v pořádku. Na druhou stranu se ptáš sama sebe, jestli si to třeba nevykládáš špatně. Jestli to „nepřeháníš“. A co když to nějak ovlivní tvoji léčbu?
Sebevědomé ženy často tvrdí, že by se ozvaly, že by mu to „natřely“. Ale realita bývá jiná. V momentu, kdy tě ovládne šok, prostě ztuhneš. Mozek tě chrání. Přežíváš. A právě proto je tak důležité o těchto reakcích mluvit – nejsou známkou slabosti. Jsou normální.
„On je ale jediný, kdo mi rozumí“
Tenhle argument se objevoval v komentářích opakovaně. Že se takový lékař hledá těžko. Že je to po letech první člověk, kdo pacientku bere vážně. A právě tahle důvěra je to, co mu dává moc. A možná i pocit, že si může dovolit víc.
Mnoho žen to řeší kompromisem – rozhodnou se mlčet, protože se bojí, že by ztratily někoho, kdo jim konečně pomáhá. Jenže tím se dostávají do ještě většího tlaku. Strach ze ztráty léčby, vděčnost za pomoc, a zároveň vnitřní odpor a nepříjemné pocity z jeho chování. To všechno se míchá dohromady a dělá z celé situace obrovský chaos.
Ale co je to za pomoc, když přichází ruku v ruce s psychickým tlakem, s narušováním osobních hranic a manipulací? Nejde už pak o léčbu, ale o zneužití zranitelné situace. A to by mělo být nepřípustné. Doktor má být odborník, ne někdo, kdo si vybíjí své frustrace na pacientech, kteří se na něj obrací s důvěrou.
Co může udělat pacientka v takové situaci?
1. Vymezit se – Pokud to jde, alespoň v e-mailu nebo klidném rozhovoru, nastavit jasné hranice. Krátce, jasně a bez emocí: „Vaše chování mi bylo nepříjemné, prosím, aby náš vztah zůstal profesionální.“ I taková zpráva může být velmi silná.
2. Vzít si s sebou doprovod – I jen pasivní přítomnost někoho dalšího může situaci změnit. Může to být kamarádka, partner nebo i jiný zdravotník, pokud to situace dovolí.
3. Požádat o kompletní lékařskou zprávu – A mít ji připravenou, pokud se rozhodne léčbu ukončit jinde. To je důležité nejen pro přechod k jinému lékaři, ale i pro případ, že by došlo k vyšetřování situace.
4. Nahlásit situaci – Fakultě, kde lékař učí, České lékařské komoře, případně policii. V některých případech je možné podat i anonymní podnět. A i když máte pocit, že to nic nezmění – každý jeden podnět přispívá k větší ochraně dalších pacientek.
5. Vyhledat podporu – Terapii, krizovou linku, nebo jen sdílet zkušenost s ostatními ženami, které si něčím podobným prošly. Existují podpůrné skupiny, anonymní fóra, linky důvěry i skvělí terapeuti. Tohle nemusíte zvládat samy.
6. Nenastupovat na zákrok pod narkózou bez zajištění – Pokud je nutná celková anestezie a existuje podezření na nevhodné chování lékaře, je naprosto legitimní žádat o přítomnost jiného zdravotníka nebo i změnu pracoviště.
Tohle není o citlivosti. Tohle je o zodpovědnosti.
Každý lékař je v pozici moci. Každá pacientka v pozici zranitelnosti. A pokud si někdo dovolí zneužít této dynamiky, je jedno, kolik titulů má před jménem. Ztrácí morální nárok tě léčit.
Příběh téhle ženy není ojedinělý. Bohužel. Ale právě proto má smysl ho sdílet, mluvit o něm, a ukázat, že na tohle málo kdy existuje snadná odpověď. Ale existuje právo na bezpečí. Na respekt. A na to, aby zdravotní péče nebyla podmíněná osobními sympatiemi lékaře.
A pokud se ti kdy stane něco podobného – nezpochybňuj samu sebe. To, co cítíš, je reálné. A máš plné právo se bránit. I když se tělo zasekne. I když slova nepřijdou hned. Není to tvoje chyba.
Vaše komentáře
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
