Tohle není román od Kafky, i když by se to tak klidně dalo označit. Případ, kdy si muž z Bruntálska po smrti své ženy převedl z jejího bankovního účtu 296 tisíc korun na účet své vlastní firmy, skončil třemi lety nepodmíněného vězení. Ačkoli mu žena za života svěřila přístupové údaje a i když šlo o manžele, kteří sdíleli společné jmění a život, spravedlnost se k případu postavila s takovou tvrdostí, že by jeden nevěřil. A co víc, muž nedostal šanci ani u Ústavního soudu.
Když se z manželského účtu stane minové pole
Představte si situaci: partnerka vám za života svěří hesla ke svému bankovnímu účtu. Děláte to, co dělají tisíce lidí – sdílíte, spravujete finance, pomáháte si. Po její smrti vám zůstane přístup a v domnění, že přece vše zůstává „v rodině“, převedete část prostředků do své firmy, která navíc čelí finanční tísni. Ne pro vlastní obohacení. Ne kvůli luxusní dovolené. Ale kvůli zachování provozu.
Jenže podle zákona jste právě spáchali trestný čin. Nepočítá se, že jste její manžel. Ani že vám svěřila přístup. Nepočítá se, že jste nic neukradli a ani nikomu neublížili. Podle soudů jste neoprávněně vstoupili do počítačového systému a dopustili se podvodu.
Soudy bez soucitu a bez souvislostí
Celá kauza ukazuje, jak rigidní může být české právo, když přestane brát ohled na lidské okolnosti. Soudy přitom nijak nerozporovaly, že muž měl přístup, protože mu jej manželka svěřila. Přesto konstatovaly, že k dědictví nedochází smrtí, ale až rozhodnutím soudu. Jinými slovy: dokud nemáte papír s razítkem, jste nula. A pokud peníze použijete, byť se v dobré víře domníváte, že jednáte správně, můžete rovnou počítat s kriminálem.
Ústavní soud? Zabetonovaný v paragrafu
Když muž vše napadl u Ústavního soudu, doufal, že zdravý rozum zvítězí nad slepým výkladem zákona. Argumentoval tím, že žena mu údaje dala dobrovolně, že nešlo o žádné obcházení systému ani zneužití identity. Jenže i tady narazil.
Soudkyně zpravodajka Lucie Dolanská Bányaiová potvrdila, že dědictví vzniká až rozhodnutím státu a že jakékoliv úkony s majetkem zesnulé osoby bez tohoto rozhodnutí jsou nezákonné. Tečka. Bez diskuse o etickém rozměru, bez přihlédnutí ke konkrétní lidské situaci.
Spravedlnost ve stínu paragrafu
A teď přichází ten největší paradox. Tři roky vězení za převod peněz, které zůstaly v rodině. Žádná škoda. Žádné cizí oběti. A přesto tak tvrdý trest. Jenže ve stejném období dostal jiný muž, který opakovaně nutil svou dceru k sexu, ten samý rozsudek: tři roky natvrdo.
Tak jak to tedy je? Je opravdu společensky stejně závažné sáhnout na peníze v rodinném účtu jako sexuálně zneužívat dítě? Pokud ano, pak je systém spravedlnosti vážně postavený na hlavu. Osobně potkat toho kdo to soudil, něco bych mu do očí ( a myslím, že by se mu to dost nelíbilo ) řekl.
Když zákon selže jako kompas
V téhle kauze nejde o to, že by se právo nedodrželo. Naopak – bylo uplatněno až absurdně přesně. Ale právě tahle přesnost, tahle neochota vnímat okolnosti, je důkazem hlubšího problému: zákon bez zdravého rozumu přestává být spravedlivý!
Za dvacet let v oblasti IT a téměř 5 v bezpečnosti jsem se setkal s desítkami případů zneužití přístupových údajů. Ale tohle byl přesný opak. Údaje nebyly zneužity, byly svěřeny. Nešlo o hacking systému, on je nikomu neodcizil. Šlo o důvěru, která byla náhle přetavena v důkaz obžaloby.
Právní past na běžného člověka
Když vám někdo blízký zemře, řešíte smutek, pohřeb, papíry, rodinu. Nečekáte, že vás kvůli převodu peněz mezi účty někdo pošle na tři roky za mříže. Ale právě tohle se může stát každému z nás. Bez varování. Bez zlého úmyslu.
A to je důvod, proč by tenhle příběh měl rezonovat a také proč ho i zde zveřejňuji. Ne proto, že by šlo o extrémně výjimečný případ. Ale proto, že to výjimečné na něm je právě ta míra trestu – ne samotné jednání.
Co z celé kauzy plyne?
- Nikdy nejednejte s účty zesnulého bez notáře. Ani pokud máte přístup. Ani pokud jste manželé.
- Dědictví není samozřejmé. Bez rozhodnutí soudu nejste dědicem.
- Heslo není souhlas. I když vám jej zesnulý dal.
- A především: české soudy nerozlišují úmysl, pokud mají v ruce paragraf.
Malá vsuvka: a co vaše digitální stopa?
Celý tenhle případ donutil znovu přemýšlet nad tím, jak moc důležité je chránit své přístupy, digitální identitu a citlivé údaje – a nejen kvůli hackerům. Představte si, že dnes někdo získá vaše hesla k bankovnictví, emailům nebo cloudovým zálohám. Zákon je evidentně i pak nemilosrdný – neřeší, kdo vám co svěřil, ale kdo má papírově oprávnění.
A právě proto používám VPN (virtuální privátní síť). Nejen kvůli anonymitě nebo přístupu k zahraničním službám, ale kvůli šifrování veškerého připojení, které používám – i v mobilu nebo na veřejné wifi. Nikdy nevíte, kdy si někdo na letišti, v restauraci nebo v hotelu když jste s děmi na dovolené „odskočí“ do vašeho bankovního účtu.
Pokud chcete, aby vaše data zůstala vaše, VPN je dnes už fakt nutnost – ne luxus. Osobně doporučuji pro menší rodinu s méně zařízeními NordVPN – vyzkoušet zde… a pro větší rodinu s hodně zařízeními SurfShark – vyzkoušet zde…
Závěrem: Spravedlnost, která nevidí
Tohle není jen selhání systému. Tohle je systém, který selhává ve své podstatě. Zákon má být nástrojem spravedlnosti – ne její karikaturou. A když někdo skončí ve vězení za něco, co jiní dělají bez trestu denně, protože měli „papír“ nebo známosti, pak je jasné, že máme problém. Problém, který nelze zamést pod koberec.
Tři roky za převod mezi manželskými účty. Vážně? Tohle je justiční tragikomedie, ne rozhodnutí, které by mělo nést hrdý titul „ve jménu republiky“!
PS: Pokud vám toto jednání není lhostejné, budu rád, když tento článek budete sdílet mezi své přátele, protože zítra se to může stát i nám a to asi nikdo nechceme.
PS2: Jo a budu rád za komenty co si o tom všem myslíte i vy 🙂
Vaše komentáře
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
Přispějte svým komentářem
