Je to jedna z nejtemnějších myšlenek, které si matka může připustit. Pocit viny, který ji následuje, je ochromující. Přesto je tento pocit mnohem častější, než si myslíme. Pojďme se podívat na to, proč litovat ztráty svého starého života neznamená, že nemilujete své děti, a proč je naprosto v pořádku si tento pocit dovolit.
Je 20:37 večer. V domě je konečně ticho. Ticho tak hluboké, že skoro bolí do uší po celodenním zvukovém doprovodu, který by se dal popsat jako mix startujícího Boeingu, hádky tlupy opic a nekonečné smyčky písničky z Tlapkové patroly. Sedím na gauči, v ruce mám sklenku oblíbeného vína, které už dávno zteplalo, a zírám na zeď. Na zdi je, kromě otisku malé ručičky od kečupu, také mistrovské dílo mého čtyřletého Tobíka, vytvořené fialovou lihovkou. Vypadá to jako abstraktní portrét opilého chobotnice.
Můj sedmiletý Maty dnes vedl asi padesátiminutový boj o to, proč nemůže hrát na tabletu o deset minut déle, přestože jeho denní limit vypršel. Byla to diplomatická bitva hodná vyjednavače OSN, plná logických kliček, emočního vydírání a dramatických povzdechů. Tobík mezitím stihl vysypat celý pytlík mouky na podlahu v kuchyni, protože „dělal sníh pro sněhuláka“, a následně se v tom sněhu ještě prošel manžel.
A v tomto posvátném, ohlušujícím tichu, s pohledem upřeným na fialovou chobotnici, mi hlavou projede myšlenka. Je tichá, plíživá a plná viny.
„Bylo by mi líp, kdybych je neměla.“
Okamžitě mě zaplaví vlna studu. Co jsem to za matku? Jak si něco takového můžu vůbec myslet? Vždyť je miluju víc než vlastní život. Pro Matyho bych dýchala, pro Tobíka bych se nechala přejet parním válcem. Tak kde se, proboha, bere tahle ošklivá, zrádná myšlenka?
Dnes vám to řeknu. A řeknu vám taky, že pokud ji znáte, nejste špatná matka. Jste jenom člověk.
Ztráta identity v mateřství: Proč truchlíme pro svůj starý život?
Naše společnost nám předkládá velmi zjednodušený obraz mateřství. Je to dar, požehnání, nejkrásnější role v životě ženy. A ano, to všechno je pravda. Ale je to jen jedna strana mince. Nikdo vám neřekne, že mateřství je zároveň ztráta. Obrovská, definitivní a nevratná ztráta.
Než přišly děti, byla jsem… já. Byla jsem žena, která mohla v sobotu spát do desíti. Mohla si spontánně s manželem zajet na večeři, aniž by musela dva týdny dopředu shánět hlídání a sepisovat manuál o tom, který plyšák spí napravo a který nesmí spadnout z postele, jinak nastane apokalypsa.
Nebo jsem si v klidu mohla přečíst knihu, aniž by mi každé tři minuty někdo říkal „mami, dívej se!“ Mohla jsem jít na záchod a zamknout za sebou dveře. SAMA.
Když se Maty narodil, tahle osoba zemřela. A já ji někdy strašně postrádám.
Láska a lítost nejsou protiklady
Když si v tichu večera představím život bez dětí, nepředstavuju si život bez Matyho a Tobíka. Nepředstavuju si prázdný dům bez jejich smíchu a objetí. To by bylo k nepřežití.
Představuju si tu druhou, paralelní existenci. Život, kde můj spánek není přerušován nočními můrami nebo žádostmi o pití. Kde moje auto není plné drobků a zapomenutých hraček. Život, kde moje konverzace s manželem nemusí být zakódovaná do šifer, abychom před dětmi neřekli slovo „zmrzlina“ a nespustili tak lavinu.
Litovat toho, že mám děti, neznamená nelitovat toho, že mám právě je. Znamená to litovat ztráty té verze sebe sama, kterou už nikdy nebudu. Znamená to truchlit pro svobodu, kterou jsem považovala za samozřejmost. A to je, zatraceně, v pořádku.
Co je „Mentální zátěž“? Neviditelný batoh, který nosí každá matka
Matymu je sedm. To je věk, kdy už není roztomilé batole, ale malý člověk s vlastními názory, povinnostmi a komplexním vnitřním světem. Moje mysl je neustále zaplněna jeho rozvrhem. Kdy má trénink? Napsal úkoly? Nezapomněl si přezůvky? Proč je dneska tak protivný, není nemocný? Hádal se s někým ve škole? Rozumí té nové látce z matematiky? Co mu mám říct na otázku, jestli existuje Bůh, když se na to zeptá zrovna ve frontě u kasy v Lidlu?
Tobíkovi jsou čtyři. To je věk čistého chaosu. Jeho svět se řídí zákony, kterým nikdo nerozumí. Proč je pláč kvůli modrému hrníčku, když chtěl ten samý modrý hrníček? Proč je nutné si sundat kalhoty uprostřed náměstí? Nebo také proč chutná písek lépe než oběd? Můj mozek je neustále v pohotovosti. Nespadne? Nestrčí prsty do zásuvky? Nesní zase celou zubní pastu?
Být matkou znamená nosit neviditelný batoh, který nikdy nesundáte. Je plný termínů, obav, plánů, nákupních seznamů, velikostí bot, alergií a telefonních čísel na pediatra. A ten batoh je strašně těžký. Někdy je tak těžký, že si prostě jen chcete lehnout na zem a předstírat, že neexistujete. Chcete ten batoh odhodit a utíkat pryč, volní a lehcí.
Ta chvilková touha utéct není zrada. Je to jen přirozená reakce na extrémní a nikdy nekončící zátěž.
Návod na přežití: Jak se vyrovnat s pocity viny v mateřství?
Není to o tom, se těchto pocitů zbavit. Jsou součástí cesty. Je to o tom, naučit se s nimi žít a pochopit je.
- Pojmenujte to. Řekněte si to nahlas (nebo šeptem do polštáře): „Dneska je to na nic. Dneska lituju, že jsem se do tohohle pustila.“ Tím, že ten pocit pojmenujete, mu vezmete sílu. Přestane být temným tajemstvím a stane se jen… pocitem. Emoce, která přijde a zase odejde.
- Oddělte děti od pocitu. Opakujte si: Nemiluju méně svoje děti. Jen mi chybí můj starý život. Obě tyhle věci mohou existovat současně. Není to buď-anebo. Je to „a zároveň“. Miluju své děti A ZÁROVEŇ mě neuvěřitelně štvou. Miluju své děti A ZÁROVEŇ bych si přála být teď sama na opuštěném ostrově.
- Najděte si svou záchrannou síť. Promluvte si o tom s kamarádkou, která má děti. S manželem. Napište to do deníku. Zjistíte, že v tom nejste sami. Ten moment, kdy vám jiná matka se slzami v očích řekne: „Mám to úplně stejně,“ je neuvěřitelně osvobozující.
Kouzlo okamžiku: Proč to všechno přesto stojí za to?
A pak, když si to všechno dovolíte cítit, se stane něco kouzelného.
Ticho v domě už není tak ohlušující. Podíváte se na tu fialovou chobotnici na zdi a místo vzteku ucítíte lehký úsměv. Vzpomenete si na Tobíkův soustředěný výraz, když to „umění“ tvořil. V uších vám zazní Matyho absurdní argumenty a vy si uvědomíte, jak chytrý a vtipný kluk vám to roste před očima.
Z ložnice se ozve zašramocení a tiché „Mami?“. Jdete tam a vidíte Matyho, jak se probudil ze špatného snu. Přitulí se k vám a zamumlá: „Jsi nejlepší maminka na světě.“ A o chvíli později přijde bosý Tobík, vyleze k vám na klín, obejme vás svýma malýma ručičkama a bezdůvodně vám dá tu nejulepenější pusu na tvář.
V tu chvíli víte, že i kdybyste měla tisíc paralelních životů, kde spíte do oběda, cestujete po světě a máte dokonale čistý dům, nikdy byste je nevyměnila.
Protože tenhle život, s tím neviditelným batohem, fialovou chobotnicí na zdi a nekonečnou láskou, je ten jediný, který doopravdy stojí za to. A občasná lítost? To je jen daň za to, že milujete tak moc, až to bolí. A to je naprosto, ale naprosto v pořádku!
A teď upřímně, maminky – napište mi do komentářů, v jakých chvílích se cítíte přesně takhle, ať víme, že v tom žádná z nás není sama.
Vaše komentáře
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
Přispějte svým komentářem
