Kdo by se dnes kouknul z hráze Orlické přehrady na rozlehlou hladinu, možná by si jen pomyslel: „To je kus vody!“ Jenže tenhle modrý obr v srdci Čech není jen další „vodní atrakce“, kde si v létě dáte párek v rohlíku a děti postaví hrad z písku. Orlík v sobě nese stopy obrovské touhy po pokroku – a taky hluboké jizvy stovek lidí, kterým zmizel domov přímo pod vodou.
Svět pod hladinou: Vltava před Orlíkem
Zkusím vás na chvíli přenést do světa, který dnes neexistuje – údolí Vltavy, jak vypadalo před přehradou. Byla to vlastně taková česká divočina, divoký kaňon s romantickými srázy, zámkem Orlík vysoko na skále a řekou, která byla tepna života. Tady se neproháněly motorové čluny, ale vory.
Plavci dřeva posílali pražským kamnářům palivo, vorařské hospody žily víc než většina dnešních kempů a celý kraj byl protkaný sítí malých vesnic, mlýnů a pil.
Jména jako Orlické Zlákovice, Těchnice, Podolsko nebo Červená nad Vltavou? To byly ostrůvky života, kde se vědělo o každé slepici a kde sousedské spory končily nad půllitrem. A Červená nad Vltavou? Malebná ves, která lákala letní hosty do penzionů a pošťačka tu byla za celebritu. Podolsko zas mělo slavný řetězový most, který spojoval dva světy na březích řeky.
Jenže na začátku padesátých let přišlo něco, co už nešlo zastavit. Nová doba – doba betonu, těžké techniky a plánování za každou cenu.
Budovatelský sen a peklo na stavbě
Projekt Orlické přehrady nebyl jen nápadem, co se zrodil přes noc. Už roku 1911 měl jeden inženýr vizi, že Vltavu zkrotíme vysokou zdí. Tehdy to bylo ještě sci-fi, ale po válce a nástupu velkých plánů šlo všechno rychle.
Po roce 1954 se pustily do práce stovky lidí – rolníci, horníci, kameníci, všichni, koho přehrada vlastně připravila o domov i o živobytí. S nimi ale makali i ti, co přišli za lepším výdělkem.
Práce tu byla drsná. Jedenáctihodinové směny, mráz, bahno, mizerné jídlo. Ve čtyřech v jedné cimře v dřevěném baráku, sprcha skoro svátek a stravování? O tom by mohly kolovat anekdoty, kdyby nebyly pravdivé. Pamětníci si vzpomínají na vedoucího jídelny, co skončil za rozkrádání.
A dělníci? Ty „vytěžilo“ i socialistické nadšení – kdo uzavřel nejvíc pracovních závazků a splnil nejvíc norem, ten měl šanci na státní vyznamenání. I ochranná přilba „Orlík“ tu byla inženýrský poklad – a bohužel i tak si stavba vyžádala životy dvou lidí.
Stavělo se „ve velkém stylu“: 17 kilometrů nových kolejí, miliony tun betonu, inovace, na které byli inženýři pyšní. Hráz se stala nejen nejvyšší v republice (81,5 metru nad údolím!), ale taky držitelem rekordů: největší zadržený objem vody v ČR, elektrárna s výkonem 364 MW a technologie, která zvládne najet na plný výkon za dvě minuty.
Zatopené vesnice, ztracené osudy na Orlické přehradě
Největší vítězství techniky je často největší prohrou pro lidi. A Orlík je toho typickým příkladem. Někdejší varování a šuškanda o tom, že „jednou to všechno skončí pod vodou“, se v padesátých letech proměnila ve státní rozhodnutí. Najednou přišly dopisy z úřadu: tady podepište, tady si vyberte – buď dostanete nějaké peníze, nebo vám postavíme nový dům, případně vás přesuneme do bytu ve městě.
Jenže znalecké posudky? Ty domy ocenily často tak, že byste za to dnes nepořídili ani zahradní chatku. Sousedské spory se najednou změnily v rodinné tragédie. Lidé psali na vládu, prezidentovi – ale odpovědi? Maximálně doporučení, ať se obrátí na místní národní výbor. Když nechtěli odejít dobrovolně, čekalo je vyvlastnění. Bylo to tvrdé, rychlé a neúprosné.
650+ domů pod hladinou
Zaniklo přes 650 domů a statků, čtrnáct mlýnů a nespočet pil. Celé vesnice, jejichž jména dnes připomínají jen tabulky v muzeu, se jednoduše vypařily: Orlické Zlákovice, Těchnice, Žďákov, Červená nad Vltavou, Podolsko a spousta dalších. S nimi zmizely i staré cesty, mostky, ovocné sady, ba dokonce i řopíky – betonové bunkry, které kdysi měly chránit republiku.
Byla to likvidace živé, autentické historie. Dědictví obyčejných lidí se ocitlo na posledním místě zájmu – stát se soustředil hlavně na záchranu feudálních hradů (Orlík, Zvíkov), které byly technicky zachráněny přímo na místě díky šíleně složitým inženýrským zásahům (kotvení skály, cementové injektáže, betonové zdi).
Přemístěn byl románský kostel z Červené a řetězový most z Podolska (dnes ho najdete přes Lužnici u Stádlce). Ale statky, chalupy a mlýny? Ty prostě zmizely, s nimi i staleté rodinné příběhy.
Když voda znamená sílu i strach
Z Orlíku se stalo srdce celé Vltavské kaskády – nejenže vyrábí elektřinu pro stovky tisíc domácností, ale taky brání Prahu a další města před povodněmi. Nejnáročnější zkouškou prošla hráz v roce 2002, kdy do přehrady proudilo tolik vody, že hladina stoupla přes všechna bezpečnostní opatření.
Díky Orlíku ale Praha získala drahocenných 17 hodin navíc na evakuaci a stavbu protipovodňových zábran. Dnes se proto na hrázi staví ještě nový bezpečnostní přeliv, který má zvládnout i extrémní stoletou vodu.
A přece tu zůstávají i připomínky neuskutečněných snů. Při stavbě totiž vzniklo i unikátní lodní zdvihadlo – malý výtah pro sportovní lodě, který si projedete během 20 minut a zažijete adrenalin na kolejích přímo přes hráz. Vedle toho ale zůstává betonový žlab pro nikdy nedokončené šikmé zdvihadlo na velké lodě, které mělo z Vltavy udělat dopravní tepnu. Plány, které skončily v šuplíku, dnes připomíná jen torzo u pravého břehu.
Nový svět na Orlické přehradě: Rekreace, kempy a letní radovánky
Jestliže voda smetla jeden svět, na jejím břehu vznikl úplně jiný. Tam, kde dřív mlýny šuměly a voraři balancovali na kládách, teď najdete kempy, pláže a rekreační střediska. Popelíky, Radava, Trhovky – to jsou dneska místa, kam míří rodiny na dovolenou, vodní sportovci na trénink nebo rybáři za kapitálními úlovky. Orlík láká jachtaře, surfaře, wakesurfaře, vodní lyžaře i milovníky pohodových procházek kolem vody.
Přehrada přinesla nové možnosti – pravidelná lodní doprava spojuje turistické magnety (zámek Orlík, hrad Zvíkov), podnikatelé vybudovali penziony, chatové osady i půjčovny vybavení. Na Orlíku se střídají generace výletníků, pro které je už jezero naprostou samozřejmostí, i když o jeho dávných obětech často netuší vůbec nic.
Technické parametry Orlické přehrady
| Parametr | Hodnota | Poznámka |
|---|---|---|
| Typ hráze | Betonová tížní (přímá) | Nejvyšší v ČR |
| Výška nade dnem | 81,5 m | Celková výška od základů: 91 m |
| Délka koruny hráze | 450 m | |
| Objem betonu | Přes 1 milion m³ | |
| Počet turbín | 4 × Kaplanova turbína | Výjimečné technické řešení |
| Instalovaný výkon | 364 MW | |
| Spád | 45,0 – 71,5 m | Extrémně vysoký spád pro turbíny |
| Maximální hloubka | 74 m | |
| Celkový objem vody | 716–720 mil. m³ | Největší v ČR |
| Zatopená plocha | 2 732 ha (27,3 km²) | |
| Délka vzdutí Vltava | 68 km | Až k Týnu nad Vltavou |
| Délka vzdutí Otava | 23 km | |
| Délka vzdutí Lužnice | 7 km | |
| Uvedení do provozu | 22. prosince 1961 | Výstavba 1954–1961 (do 1966) |
Temná kapitola: Orlické vraždy
Bohužel, Orlická přehrada se dostala do povědomí i z úplně jiného důvodu. V devadesátkách se stala dějištěm jednoho z nejslavnějších kriminálních případů u nás (Orlické vraždy). Skupina vrahů si vybrala Orlík jako místo, kde likvidovali těla obětí – většinou podnikatelů, které zavírali do sudů, zalévali louhem a potápěli ke dnu.
Když policie v roce 1995 prohledávala dno, narazila na sudy s ostatky a případ z Orlíku se navždy zapsal do české historie. Temná pověst přehrady je tak kapitola, kterou nelze ignorovat – ať už jsme milovníci techniky, nebo jen „letní rekreanti“.
Návraty a paměť: Co skrývá a občas odhalí hladina
Orlická přehrada žije vlastním životem – a její hladina nikdy není neměnná. Když voda klesne (třeba kvůli suchu nebo opravám), vynoří se z bahna zbytky starých vesnic, základy domů, kamenné cesty, pařezy kdysi vzrostlých ovocných alejí.
Někde dokonce vystrčí špičku věž dávno zatopeného kostela, jinde najdete trosky mostů nebo bunkrů. Pro pamětníky i jejich potomky jsou tyhle chvíle neuvěřitelně silné – je to návrat do dětství, setkání s duchem kraje, který už dávno neexistuje.
Místní nadšenci se snaží zachovat to, co voda ještě nezničila – vyzdvihli například starý kamenný kříž z Velkého Víru, sbírají fotografie, zakládají muzejní expozice a dávají dohromady příběhy lidí ze zatopených vesnic. Díky nim přežívá paměť krajiny, která by jinak zmizela navždy. Orlík se tak stal nejen zdrojem energie a rekreační oblastí, ale i nedobrovolným archivem – památníkem slz, potu i ztracených domovů.
Dvojí tvář Orlíku: Triumf a smutek
Orlická přehrada je technickým zázrakem i symbolem oběti. Je životně důležitou součástí české infrastruktury, vyrábí elektřinu, chrání před povodněmi, umožňuje letní dobrodružství i rodinné výlety. Ale pod její hladinou spí jiný svět – svět zatopených vesnic, statků, příběhů a kořenů, které už nikdy nepůjde vrátit.
Každý, kdo se dnes dívá na tichou hladinu Orlíku, by měl vědět, že pod ní leží nejen beton a voda, ale i pot a slzy stovek lidí. Příběh Orlické přehrady zůstává ukázkou toho, jak moc může člověk změnit krajinu – a jaká je za to skutečná cena.
Vaše komentáře
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
Přispějte svým komentářem
