Jen málokteré jméno vzbuzuje takový mráz po zádech jako Dorothea Binz. Ne proto, že by šlo o někoho slavného, ale protože její příběh připomíná, jak hluboko může člověk – dokonce žena – klesnout, když se spojí fanatismus, moc a sadismus. Její jméno se stalo synonymem pro ženskou brutalitu v nacistickém systému, a přesto o ní málokdo ví tolik, kolik by měl. A právě to je možná nejděsivější.
Obyčejná dívka z Braniborska
Dorothea Binzová se narodila 16. března 1920 v Düsterlake v Německu. Vyrůstala v poměrně nenápadné rodině – její otec byl lesník a ona sama neměla nijak výjimečné dětství. V 15 letech opustila školu a začala pracovat jako kuchařka.
Na tom by nebylo nic zvláštního. Jenže právě v kuchyni ženského koncentračního tábora Ravensbrück začala její zvrácená cesta.
Rychlý vzestup v systému SS
V roce 1939, ve svých devatenácti letech, nastoupila Binzová dobrovolně do kuchyně tábora Ravensbrück. Ale práce za plotnou ji rychle přestala bavit – a vedení SS si všimlo její ambiciózní povahy. Byla přeřazena na pozici dozorkyně a odtud už šlo všechno ráz na ráz.
Její výkonnost, poslušnost a především brutalita jí vynesla titul zástupkyně hlavní dozorkyně (Stellvertretende Oberaufseherin). Kromě běžného dozoru dostala na starosti i výcvik dalších žen, které se měly stát „opatrovnicemi“ pekla.
Sadismus převlečený za pořádek
Binzová byla známá svou krutostí – a nejen fyzickou. Bič, obušek, kopance, psychický nátlak, úmyslné ponižování, vynucené nahoty, výsměch trpícím. Její oběti byly ženy, často politické vězeňkyně, Židovky, Romky, nebo „antisociální živly“, jak jim nacisté říkali.
Měla vlastní cvičeného psa, který často asistoval při trestech. A co bylo možná nejhorší – vraždy pod jejím dohledem nebo přímo její rukou nebyly výjimkou.
Ženská tvář hrůzy
Když si představíme sadistickou osobu v nacistickém táboře, obvykle se nám vybaví muž. Ale Dorothea Binz připomíná, že i ženy dokázaly být aktivními nástroji nacistické zvrácenosti. A Binzová se tím dokonce pyšnila.
Společně se svým partnerem, SS důstojníkem Edmundem Bräuningem, se procházela táborem jako po zahradě. Mnoho svědectví zmiňuje, že se při výpravách bavili pozorováním bití nebo mučení vězňů. Jako by šlo o krutou zábavu po večeři.
Ravensbrück: Ženský tábor hrůzy
Pro pochopení Dorothey Binz je důležité znát i kontext. Ravensbrück nebyl běžným koncentračním táborem. Šlo o hlavní tábor určený ženám, z nichž mnohé byly deportovány na smrt, podrobeny lékařským experimentům nebo zotročeny na nucených pracích.
Binzová tady pracovala od samotného začátku a ztělesňovala „ideální“ dozorkyni podle SS – bez výčitek, chladnou, výkonnou. Ale hlavně krutou.
Útěk, dopadení a soudní proces Dorothey Binzové
Po kolapsu nacistického Německa a osvobození tábora se Binzová pokusila utéct během tzv. pochodu smrti. Dlouho však na svobodě nevydržela. Byla zadržena 3. května 1945 v Hamburku britskými jednotkami.
V roce 1947 probíhal první Ravensbrücký proces – jeden z méně známých, ale o to důležitějších válečných tribunálů. Binzová byla obviněna ze zločinů proti lidskosti a válečných zločinů. Svědectví proti ní byla naprosto drtivá.a
Byla odsouzena k smrti oběšením.
Poprava a poslední slova
Dorothea Binz byla popravena 2. května 1947 ve věznici v Hamelnu. Popravu provedl britský kat Albert Pierrepoint, známý svou účastí na mnoha poválečných popravách.
Její poslední slova zní až absurdně:
„Doufám, že si nemyslíte, že jsme byli všichni zlí lidé.“
Právě tahle věta působí jako nechtěná tečka za příběhem člověka, který se vymkl lidskosti do té míry, že ani na prahu smrti nechápal hloubku své viny.
Proč je důležité o ní mluvit
Psát o Dorothee Binz je nepříjemné. Není to příběh hrdinství, ani lekce odvahy. Je to studená sprcha, připomínka toho, kam až může vést poslušnost bez svědomí. A také varování, že zlo nemusí mít vždy mužskou tvář.
Často přemýšlím, jaké musely být ty ženy, které jí čelily každý den. Které se ráno probudily a věděly, že přežít ten den může znamenat vyhýbat se jejímu pohledu. Takový strach si neumím představit.
Závěr: Binzová nebyla oběť systému – byla jeho aktivní součást
Nešlo o „mladou dívku, která byla vtažena do dění“. Šlo o člověka, který vědomě využil moc a ideologii k vlastnímu sadismu. A právě proto je důležité její příběh znát.
Ne kvůli ní samotné. Ale kvůli jejím obětem. A kvůli nám, abychom nikdy nezapomněli, co se může stát, když člověk ztratí empatii – a společnost přestane hlídat hranice morálky.
Vaše komentáře
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
