Když si politik hraje na závodníka a zároveň na oběť systému, je to trochu jako sledovat realitu říznutou TikTokem, čerstvě poprášenou testosteronem. A přesně v tomhle duchu se nese aktuální „autopříběh“ Filipa Turka – europoslance, automobilového nadšence a údajného rebela proti systému, který si evidentně spletl Instagram se silničním provozem.
Aby bylo jasno – nejde jen o jedno foto z tachometru. Tady se totiž neřeší jen to, že někdo přetáhl rychlost. Tady se mluví o tom, že veřejně činná osoba, která má (minimálně papírově) reprezentovat nějaké hodnoty, se chlubí tím, že porušuje pravidla, a ještě to vydává za frajeřinu.
Když politika začne připomínat automobilový tuning s nádechem narcismu
Snímek ukazující rychlost přes 230 km/h a video, kde se europoslanec směje do kamery, zatímco drží mobil za jízdy – no řekněte, co by se tak mohlo pokazit? Možná bych to přešla mávnutím ruky, kdyby tohle byla jen ukázka mladické nerozvážnosti. Jenže tady se bavíme o muži, který má v rukou mandát od voličů a přístup k rozhodování o budoucnosti EU. Tohle není nevinné chlubení novým autem z bazaru, ale docela nebezpečný signál.
A pak přichází klasika: „Bylo to v Německu.“ Samozřejmě. Stejně jako moje pečivo má čerstvost do roku 2028, protože jsem to napsala na sáček. Jenže tady nejde jen o „kde to bylo“, ale proč vůbec. Proč se veřejně chlubit něčím, co může ohrozit životy ostatních? A hlavně – proč to ještě vydávat za součást politické strategie?
Internet si to samozřejmě nenechal pro sebe
Zatímco Twitter, Reddit i české diskuze hoří, Filip Turek pravděpodobně sedí někde nad kafem a sleduje, jak se mu zvedá dosah. Protože přesně tohle to je – dokonalá ukázka principu „všechno špatné je reklama“.
Komentáře? Jeden lepší než druhý. „To není dement, to je marketingový génius.“ „To není hloupost, to je strategie cílená na voliče, kteří nesnáší pravidla.“ A víte co? Možná na tom něco je. V době, kdy se všechno sdílí, lajkuje, repostuje a hodnotí ve formě meme, je i přiznané porušení zákona součástí politického brandingu.
A právě tady mi trochu naskakuje husí kůže. Protože když se dostáváme do stavu, že extrémní chování je cestou k volebnímu zisku, něco se nám v tom veřejném prostoru pokazilo.
Imunita, zákony a realita
Za normálních okolností by za podobnou jízdu padaly pokuty, body, možná i zabavení řidičáku. Ale v případě europoslance to není tak jednoduché. Diskuze o tom, jestli má nebo nemá imunitu, jestli ji lze obejít, nebo jak vůbec vypadá výklad evropského protokolu, se stává novým sportem českého internetu. A jak poznamenal jeden diskutující – možná to není trestný čin, ale rozhodně je to ukázka absence sebereflexe.
Srovnáním povinného ručení můžete ušetřit až 50 % 🔥
Srovnejte si nabídky během minuty a zjistěte, kolik můžete ušetřit na pojištění svého auta.
„Bylo to v Německu“ a další PR pohádky
Víte, co je zvláštní? Jak rychle se z nepopiratelného faktu (např. fotografie tachometru s rychlostí 238 km/h) stane mlhavé „možná“, když se na to podívá někdo s dobrou výmluvou. Německo? Jistě. A kde je to jasně vidět? No… nikde. Ve skutečnosti lidé na Redditu během pár hodin určili podle svodidel, že to bylo v Česku. Ano, až tak daleko jsme se dostali – že geoguessr komunita umí odhalit, kde kdo machroval.
Tady už nejde jen o jedno porušení zákona. Tady se totiž skládá jeden obrovský obraz: arogance, popírání reality, hraní si na oběť systému a současně frajera bez pravidel. A tohle kombo se servíruje na stříbrném podnosu voličům, kteří mají pocit, že konečně někdo „říká věci na rovinu“. Jenže pozor – ono to není na rovinu, ono je to na efekt.
Filip Turek: Když politik ztratí hranice
Jedna věc je, že někdo poruší předpisy. Druhá věc je, že to zveřejní. A třetí – že to obhajuje, využívá k posílení svého politického kapitálu a u toho všem ostatním říká, že jsou to jen ublížení moralisté.
Jenže hranice tady někde musí být. A ne proto, že to říká zákon. Ale protože společenský kontext potřebuje určité mantinely. Pokud je europoslanec zástupce občanů a současně člověk, který se vysmívá pravidlům, která mají chránit životy, tak tu máme problém. Ne právní, ale hluboce morální.
Protože není normální, že člověk, který má být reprezentantem zákonodárné moci, prezentuje porušování pravidel jako akt hrdinství. A už vůbec není normální, že to jeho voliči vnímají jako plusový bod.
Kdo jsou voliči europoslance Filipa Turka?
Tady bychom si měli položit otázku, která visí ve vzduchu od začátku: Pro koho je tohle všechno určeno? Odpověď je vlastně děsivě jednoduchá – pro mladé, naštvané, často nespokojené lidi, kteří se cítí být mimo systém. Pro lidi, kterým imponuje drzost, vzdor, rychlá auta a nulová pokora. Pro publikum, které má pocit, že svět je proti nim, a tak hledají lídra, který „to všem natře“.
A Turek? Ten tuhle cílovku zná dokonale. Působí jako někdo, kdo si bere srdce z TikToku, karoserii z Mercedesu a slovník z internetových diskuzí. A když se to celé spojí dohromady, vzniká postava, která neřeší kontext, jen dopad. A když ten dopad bolí? Nevadí. Hlavně, že to vypadá cool.
A co bude dál?
Z tohoto příběhu si odnáším jednu dost nepříjemnou myšlenku. Pokud se z politiky stane show pro sledující, lajky a komentáře, pak je jen otázka času, kdy si někdo příště natočí třeba jízdu v protisměru nebo projíždění na červenou. A ano – přeháním. Ale právě proto. Protože přesně tahle lehkomyslnost je první krok ke ztrátě důvěry ve všechno, co politika znamená.
Co bych udělala já? A co bych čekala od zbytku veřejnosti
Zkuste si představit, že jedete 238 km/h po dálnici, natáčíte si to, přitom koukáte na telefon a smějete se do kamery. Ne proto, že byste chtěli být rebel. Ale protože chcete být víc vidět. Víc sdílení. Víc reakcí. Víc „já jsem jinej než ti ostatní“. A pak si uvědomíte, že tenhle člověk sedí ve funkci, o které většina z nás nemá ani tušení, co přesně obnáší – a přesto má reálný vliv na evropskou legislativu.
Nechci moralizovat. Sama mám řidičák, a protože vím, že bych po pár minutách v takové rychlosti mohla klidně stát někde v příkopu. Ale o to víc mě děsí, když někdo za volantem ztratí respekt nejen k předpisům, ale i ke společenské odpovědnosti, která k téhle pozici prostě patří.
A co by se tedy mělo stát? Minimálně veřejná omluva. A ne taková ta PR smyšlenka, že „to bylo v Německu“, ale skutečná. Možná i odevzdání řidičáku, aspoň na chvíli. Ne proto, že by to byla zásadní ztráta, ale jako gesto. A hlavně – důkaz, že i politik může udělat chybu a přiznat ji.
Nejsmutnější pointa celé spanilé jízdy Filipa Turka
Nejde o to, že někdo jel rychle. Jde o to, že ten někdo ví, že tím získá pozornost. Že veřejnost rozdělí. Že se o něm bude mluvit. A že mu to ve výsledku možná i pomůže. Tohle je ta opravdová tragédie celé věci. Ne samotná rychlost. Ale způsob, jak se z bezohlednosti stal nástroj propagace.
A víte co? Možná jsem naivní. Možná bych měla víc chápat, jak funguje dnešní PR, sociální sítě a cílovky. Ale nechci se smířit s tím, že čím víc je někdo výstřední, tím větší má šanci na úspěch. Protože pak bychom jednou mohli mít vládu složenou z TikTokerů, kteří si mezi zasedáními dávají výzvy, kdo sní víc chilli papriček, nebo kdo si udělá selfie s policejní hlídkou po nehodě.
A tak si říkám…
Až se příště někdo bude rozčilovat nad tím, že mladí nechodí k volbám, nebo že lidi nemají důvěru v politiku – možná by měl nejdřív mrknout na tyhle případy. Protože když se politika změní v Instagramový příběh o ničem, není divu, že se z ní stává reality show. Jen s tím rozdílem, že tady už nejde o výhru v soutěži. Tady jde o pravidla, bezpečnost a důvěru.
A tuhle důvěru právě někdo projel v levém pruhu. Rychlostí, která nebyla jen technicky nebezpečná – ale lidsky nepřijatelná!
Vaše komentáře k článku
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
