Koupit si vlastní byt v Praze – pro mnohé mladé lidi to není ani tak cíl, jako spíš bolestivý rituál dospělosti. Co by mělo být přirozeným krokem k samostatnosti, se v realitě mění v nekonečný maraton plný frustrace, zklamání, absurdních kompromisů a pocitu, že člověk hraje hru, jejíž pravidla nastavili úplně jiní hráči.
Přitom nejde o nic přehnaného. Řada lidí sní o dvoupokojovém bytě někde v širším centru nebo na klidném sídlišti, ideálně 2+kk o rozloze kolem 50–55 metrů čtverečních. Jenže když se rozhlédnete po aktuální nabídce, realita vás okamžitě vyvede z omylu. Za cenu kolem 7,5 milionu korun člověk často nenajde ani něco, co by se dalo považovat za „slušné“.
A pokud se přece jen nějaký takový byt na trhu objeví, během několika desítek minut už je po něm – a to doslova. Prohlídky bývají vybookované rychlostí, která připomíná předprodej na koncert Taylor Swift.
Poptávka po bytech v Praze drtí nabídku. A makléři to dobře vědí
Trh s byty v Praze v posledních letech přestal fungovat jako běžné tržiště. Je to spíš jako aukce starožitností – jen s tím rozdílem, že nejde o staré obrazy, ale o panelové byty z 80. let, často v původním stavu, s umakartovým jádrem, dlaždičkami s růžičkami a kuchyňskou linkou v barvě, kterou lze s klidem označit za útok na estetické cítění.
Realitní makléři navíc v současnosti využívají každou příležitost ke zvyšování ceny. Pokud se o byt začne zajímat víc lidí najednou – což se prakticky děje u každé nabídky – následuje rychlý přechod do módu „kdo dá víc“. Výsledná cena pak často překročí původní částku o několik set tisíc korun. A to i u bytů, které by ještě před několika lety šly maximálně za čtyři nebo pět milionů.
Prémiová cena bytu za průměrnou kvalitu!
Jedním z největších paradoxů současného trhu je nesoulad mezi cenou a reálnou hodnotou nabízených bytů. Ceny 9–10 milionů korun za 2+kk nejsou výjimkou, ale standardem. Většina mladých lidí si ale klade logickou otázku: opravdu tohle odpovídá tomu, co za své peníze dostávám?
A tady přichází kámen úrazu. Představa, že člověk zaplatí téměř 10 milionů korun za byt, který ještě bude vyžadovat další investice, rekonstrukci nebo aspoň výměnu koupelny, je pro spoustu lidí těžko stravitelná. Problém ale není v tom, že by lidé neměli prostředky. Jde o princip. Vztah ceny a kvality je zkrátka mimo logiku.
Rekonstrukce? Jen pro silné povahy a ty, kdo mají čas
Další možností, jak se alespoň trochu přiblížit představě vlastního bydlení, je koupě staršího bytu k rekonstrukci. Zní to lákavě – udělat si vše podle svého vkusu, získat lepší cenu a přitom mít kontrolu nad výsledkem. Jenže realita je mnohem tvrdší.
Rekonstrukce znamená nejen obrovskou časovou investici, ale také psychickou zátěž. Shánění spolehlivých řemeslníků, stavebního dozoru, architekta, schvalování projektů, koordinace různých profesí… To všechno stojí nejen peníze, ale i nervy. A pokud člověk zároveň pracuje na plný úvazek, může se snadno stát, že ho celý projekt úplně pohltí.
Navíc ani rekonstrukce neznamená, že cena automaticky spadne na polovinu. Naopak – většinou se celkové náklady i s opravami přiblíží cenám hotových bytů, jen s tím rozdílem, že za nimi stojí měsíce úsilí a stresu.
Trh, kde udávají jiní pravidla. A mladí jsou jen diváci
Jedním z největších problémů pražského realitního trhu je fakt, že s ním mladí lidé vlastně vůbec nesoupeří mezi sebou. Jejich konkurencí nejsou vrstevníci s podobnými příjmy, ale lidé s úplně jinými možnostmi. Investoři, developeři, zahraniční kupci, spekulanti – ti všichni vstupují do hry s cílem maximalizovat zisk, nikoliv najít domov.
Často se mluví o tom, že ceny nemovitostí určují především běžní lidé, protože poptávka určuje tržní cenu. Jenže právě v případě Prahy to už dávno neplatí. Zhruba každý čtvrtý byt je v rukou zahraničního investora, a v novostavbách je to číslo ještě vyšší. A tak se mladý člověk, který si chce koupit „jen“ jedno 2+kk pro sebe, stává pouhým statistickým detailem v obřím finančním stroji.
Každý den trávíme hodiny surfováním po internetu: v práci, doma, v kavárně, ve městě i při cestování. Připojujeme se všude k internetu i na veřejných wifi a ani si neuvědomujeme, jak snadno můžeme přijít o svá data, údaje i soukromí. Bezpečí na internetu není luxus, ale už dávno nutnost! 🌐🚀
Chraňte svá data, než bude pozdě skrze VPN! 🔒 Vyzkoušejte NordVPN se slevou 77% + 3 měsíce bonus zdarma nebo CyberGhost se slevou 82 % + 3 měsíci zdarma či ExpressVPN se slevou 61% + 6 měsíci bonus zdarma. Pokud nebudete spokojeni, každá z těchto VPN garantuje vrácení peněz + je přímo námi otestována!A co když to celé nemá smysl?
Není divu, že stále více mladých lidí přemýšlí, jestli vůbec dává smysl v tomhle boji pokračovat. Část z nich uvažuje o tom, že raději zůstanou v nájmu a své peníze využijí jinak – k investicím, cestování, nebo prostě k lepšímu životu. Jiní se smiřují s myšlenkou, že vlastní bydlení je pro ně nedosažitelné, ať už kvůli cenám nebo kvůli neprůhlednému systému.
Objevuje se i pragmatický přístup: místo hledání „ideálního“ bytu v Praze koupit něco menšího nebo vzdálenějšího, pronajmout to a dál žít v nájmu tam, kde to člověku dává smysl. Jde o pokus obejít logiku trhu a využít realitu ve svůj prospěch. Ale i tenhle přístup má svá rizika – a hlavně je to něco, k čemu musí člověk dospět postupně. A často pod tlakem okolností, ne jako svobodné rozhodnutí.
Psychologický aspekt koupě bytu aneb realitní únava
Možná se o tom tolik nemluví, ale dlouhodobé hledání bytu má i silný dopad na psychiku. Neustálé sledování inzerátů, domlouvání prohlídek, zklamání z toho, že byt „už není“, nervozita z jednání s makléři, tlak na rychlá rozhodnutí, do toho neustálé přehodnocování vlastního rozpočtu a hodnot – to všechno vytváří obrovský mentální tlak.
Spousta mladých lidí přiznává, že jsou z celého procesu emocionálně vyčerpaní. Nejde jen o peníze, ale o pocit zmaru a bezmoci. O frustraci z toho, že se snaží být zodpovědní, plánují, spoří, a přesto jim pořád někdo nebo něco hází klacky pod nohy.
Co se dá dělat? A dá se vůbec něco dělat?
Někteří mladí lidé se dnes snaží hledat alternativní cesty. Zajímají se o developerské projekty v rané fázi, kdy je možné získat lepší cenu a alespoň částečně ovlivnit podobu bytu. Jiní hledají přímo mezi soukromými nabídkami, vyhýbají se realitkám a zkoušejí štěstí na sociálních sítích. Někdo jde cestou architektonického projektu na klíč, jiný investuje do naprosté ruiny a věří, že si z ní vybuduje domov snů.
Ale žádná z těch cest není jednoduchá. A rozhodně nejsou dostupné každému. Mladí lidé, kteří nemají „startovní výhodu“ v podobě rodinného zázemí, dědictví nebo vysokých příjmů, se často ocitají ve slepé uličce. A i ti, kteří finance mají, narážejí na absurditu trhu, kde ceny zkrátka nedávají smysl – minimálně ne v poměru k reálné hodnotě bydlení.
Trh s nemovitostmi je v Praze šílený! Ale není nereálný
V komentářích pod články nebo na diskuzních fórech to občas vypadá, jako by se mladí jen rozčilovali a přitom měli na výběr. Jenže drtivá většina z nich by se do nemovitosti opravdu ráda investovala – ne kvůli spekulaci, ale protože chtějí stabilitu.
Nechtějí se každé dva roky stěhovat, nechtějí vyhazovat peníze za nájem, který jim nikdy nic nepřinese. Jenže jakmile se rozhlédnou po možnostech, zjistí, že reálně jim zbylo na výběr mezi dvěma verzemi absurdna: přeplatit o milion víc, než původně chtěli, nebo koupit byt, který vypadá, jako by ho právě opustila prababička.
Realitní trh v Praze přestal být o hodnotě nemovitosti. Je to zrcadlo společnosti, kde už se nehraje na přiměřenost, ale jen na to, kdo má víc, rychlejší přístup k informacím nebo kontakty, které běžný člověk nemá. A zatímco se investoři přetahují o metr čtvereční jako o zlaté cihly, mladí jen sedí u monitoru, kladou si otázku „co dělám špatně“ a cítí, že tahle hra nebyla navržena pro ně.
Rozdíl mezi cenou a skutečnou hodnotou
Je tu ještě jeden aspekt, který mladí často řeší – neochota „to dát“. Ne proto, že by na to neměli, ale protože jim v hlavě bliká kontrolka: vážně je tenhle byt za 9,5 milionu tak dobrý, že si ho mám pořídit? Má hodnotu, nebo jen cenu? A není to zbytečné, pokud vím, že bych za ty peníze měla dům s pozemkem jinde – třeba ne v Praze, ale někde, kde se dá taky žít?
Ta otázka je naprosto klíčová. A přestože odpověď záleží na každém individuálně, je znepokojivé, že v Praze dnes tolik lidí reálně zvažuje, že se vykašlou na „sny“ a vezmou to, co zrovna zbude. Ne protože chtějí, ale protože nevidí jinou možnost. A když už kupují, necítí radost, ale spíš úlevu, že to mají za sebou.
Co vlastně chtějí mladí lidé?
Možná to zní jednoduše, ale mladí dnes chtějí přesně to, co chtěla každá generace před nimi: bezpečí, prostor, jistotu. Jenže zatímco dřív to bylo dosažitelné během několika let šetření, dnes i ti úspěšní žonglují s hypotékou, trhem a nejistotou. Nechtějí nutně bydlet v novostavbě s výhledem na Hradčany. Chtějí důstojný prostor k životu, kde se nebudou bát, že každý špatný tah je bude stát statisíce.
A tahle základní potřeba – mít kde žít – se v Praze stává luxusem. Mít vlastní byt není samozřejmost. Je to status. Značka úspěchu. Jenže co to vypovídá o městě, kde i průměrný byt znamená, že buď obětujete budoucnost, nebo se smíříte s tím, že si ho nikdy nekoupíte?
Závěr: Nejde jen o byty. Jde o životní strategii
Diskuze o nemovitostech dnes už nejsou jen ekonomickou otázkou. Jsou kulturním střetem mezi tím, co si mladí představují pod pojmem „normální život“, a tím, co jim systém dovoluje. Ať už jde o ceny, přístup realitních kanceláří, nefunkční politiku bydlení nebo bezohledný přístup části trhu, výsledek je stále stejný – pocit vyhoření, bezmoci a nedůvěry v celý systém.
A možná právě proto tolik mladých přestává hrát tuhle hru podle pravidel. Začínají hledat alternativní cesty, staví se kriticky k celému trhu a přestávají slepě věřit tomu, že „vlastní bydlení je základ“. Učí se rozpoznat rozdíl mezi tím, co chtějí, a co je doopravdy rozumné.
Protože jestli nás pražský realitní trh něco učí, tak to není jen umění obchodovat s nemovitostmi. Ale hlavně schopnost přežít systém, který se tváří jako svobodný, ale ve skutečnosti je nastavený jen pro ty, kdo už dávno mají.
Vaše komentáře
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
