Když se řekne „Miki“ nebo „Černák“, většina lidí dnes už nemyslí jen na skutečné události devadesátých let, ale taky na dva filmy, které tenhle syrový a temný kus slovenské historie přenesly na plátna kin. Na první pohled to možná vypadá jako gangsterka po vzoru Coppoly nebo Scorseseho – charismatický zločinec, špinavé obchody, brutální popravy a do toho všude visící stín politiky. Jenže když si odmyslíte kameru, scénář a efektní dialogy, zůstane vám realita. A ta je dost jinde.
Nejde jen o to, co se filmařům povedlo. Jde i o to, co vynechali, kde přitlačili na emoce a kde naopak obrousili hrany. A jestli náhodou nezakládají mýtus, který je ve skutečnosti mnohem nebezpečnější, než se zdá.
Dva filmy, jedna legenda: MIKI a ČERNÁK
První film – MIKI (2024) – se zaměřuje na začátek Černákovy kariéry. Sledujeme ho jako obyčejného kluka, který se nechá strhnout mocí, penězi a světem, kde rozhoduje brutalita. Je tu pomalé budování impéria, zmatky, první „kšefty“, a pak už to jede. Druhý film – ČERNÁK (2025) – navazuje plynule, jen s daleko temnější atmosférou. Jsme svědky jeho naprosté proměny ve „šéfa všech šéfů“, jeho napojení na SIS, dealů s politiky a totálního rozkladu morálky.
Z hlediska filmového řemesla jsou oba díly skvěle obsazené. Milan Ondrík jako Černák zvládá vybalancovat charizma a hrozivost s takovou lehkostí, že z něj opravdu máte pocit, že byste mu i věřili – a možná v tom je právě ten největší problém.
Když realita pokulhává za scénářem
Filmy MIKI i ČERNÁK se opírají o reálné události, ale přiznejme si – kde je poptávka po atraktivním příběhu, tam realita často dostane nový kabát. Například první díl dává velký prostor budování postavy – od naivního venkovského kluka k člověku, který začne řídit celé podsvětí. Jenže skutečný Mikuláš Černák nikdy nebyl úplně ten „nevinný chalan“, co zabloudil do temných uliček omylem.
Už v osmnácti měl za sebou krádeže, držení zbraní a výtržnictví. V jeho případě to nebyl pád – ale postupná cesta, kterou si zvolil sám. V tomto ohledu film jednoznačně pracuje s efektem „zpětného pochopení“ – divák má pocit, že chápe, proč se Mikuláš stal tím, kým je. A tím ho možná až příliš odlidšťuje od jeho obětí.
Brutalita bez filtru… nebo ne? aneb film Černák
Ano, některé scény ve filmu jsou hodně drsné. Popravy, výpalné, uřezané hlavy na kapotách. Režisér Jakub Kroner se v druhém díle ČERNÁK snažil jít ještě víc na dřeň – zobrazit šílenou surovost doby a metody, které dnes působí jako výjev z válečné zóny. A přesto se mu to občas daří jen napůl. V porovnání s výpověďmi svědků a informacemi z vyšetřovacích spisů víme, že skutečnost byla ještě horší.
Například vražda Gustáva Slivenského – bývalého policisty, kterého Černák nechal zavraždit a jeho hlavu položit před bytovku – ve filmu není. A pokud je, je zjemněná. Přitom právě tenhle čin šokoval i ostřílené vyšetřovatele a byl jedním z bodů zlomu v jeho kauze.
Hranice mezi antihrdinou a legendou
Recenze Tomáše Stejskala, která vyšla v únoru 2025, se do filmu ČERNÁK opřela přesně tam, kde to nejvíc bolí – totiž do otázky, zda tvůrci neudělali z vraha hrdinu. Podle ní film místy až příliš spoléhá na charisma Milana Ondríka a vytváří kolem jeho postavy aury „chlapa, co drží slovo“, i když se nebojí kohokoli odpravit.
Tohle je podle mě zásadní problém. Nejenže to může působit na mladší diváky jako fascinující „bad guy“ story, ale hlavně to zkresluje dopad Černákových činů. Film se sice nebojí ukázat brutalitu – ale často ji staví jen jako prostředek k dosažení cíle. Černák pak není psychopatický vůdce, ale spíš šéf, co to všechno „nějak řídí“ v chaosu devadesátých let.
A právě tady se realita zásadně rozchází s tím, co vidíme na plátně. Skutečný Mikuláš Černák se neštítil objednávat vraždy ani z vězení, nejednal z emocí nebo frustrace, ale z čistě pragmatických důvodů. A přitom film s ním končí jako s mužem, který je možná zlomený, ale vnitřně „správný“. Skoro až očistně.
Film Černák jako nástroj očisty?
Není náhodou, že druhý film končí slovem „peklo“. Mělo to být symbolické zakončení temného příběhu – ale zároveň působí až teatrálně. V porovnání s realitou, kde Černák stále sedí ve vězení a žádá o podmínečné propuštění, to působí jako příliš měkké rozloučení. Skutečnost, že má připravený podnikatelský plán, přítelkyni Moniku, a veřejně se omluvil pozůstalým, by mohla být silnějším filmovým závěrem než jakýkoli dramatický záběr.
Místo toho ale film hraje na estetiku, ne realitu. A tím se dostáváme do bodu, kdy se ptám: Romantizujeme si vrahy, protože máme rádi dobré příběhy?
Každý den trávíme hodiny surfováním po internetu: v práci, doma, v kavárně, ve městě i při cestování. Připojujeme se všude k internetu i na veřejných wifi a ani si neuvědomujeme, jak snadno můžeme přijít o svá data, údaje i soukromí. Bezpečí na internetu není luxus, ale už dávno nutnost! 🌐🚀
Chraňte svá data, než bude pozdě skrze VPN! 🔒 Vyzkoušejte NordVPN se slevou 77% + 3 měsíce bonus zdarma nebo CyberGhost se slevou 82 % + 3 měsíci zdarma či ExpressVPN se slevou 61% + 6 měsíci bonus zdarma. Pokud nebudete spokojeni, každá z těchto VPN garantuje vrácení peněz + je přímo námi otestována!Když se fikce stane pamětí národa
Málokterý film dokáže ovlivnit kolektivní paměť národa tak jako právě MIKI a ČERNÁK. Nejenže otevřely oči těm, kteří netušili, co se na Slovensku v devadesátkách dělo, ale také vytvořily nový rámec pro vnímání Černáka – nejen jako mafiána, ale jako „postavu“. A tady nastává problém.
Film totiž – ať chce nebo ne – přenáší odpovědnost ze skutečných událostí do estetiky. Brutalita je stylizovaná. Politické propojení je naznačené, ale neodhalené. A Černák je sice nebezpečný, ale pořád jaksi lidský. Nezlomný, charismatický, složitý.
Ale právě tohle je důvod, proč je třeba si neustále připomínat, co je skutečnost. Reálný Mikuláš Černák není žádný charismatický padouch. Je to muž, který stál za čtrnácti vraždami, vyhrožoval, vydíral, zastrašoval a ničil životy. Jeho omluvy na soudních líčeních sice působí pokorně, ale nelze zapomenout, že za jeho činy zůstalo více než dvacet zničených rodin.
Filmy ano, ale s kritickým odstupem!
Nechci říkat, že ty filmy neměly vzniknout – naopak. Podle mě mají smysl, protože otevírají téma, které by jinak zůstalo pod nánosem zapomnění. Ale je důležité je sledovat se zdravou dávkou kritického myšlení. Nehledat v Černákovi hrdinu. Nesrovnávat ho s Corleonem. A hlavně – nezapomínat na oběti, jejichž příběhy se do scénáře nevešly.
Jako žena, která se o tohle téma zajímá hlavně proto, že manžel napsal detailní článek o skutečném Černákovi, jsem cítila, že musím doplnit další perspektivu. Filmy jsou silné. Ale realita byla ještě silnější.
Jen si na to musíme dávat pozor, abychom se příště nenechali zlákat tváří z plakátu místo tím, co se opravdu stalo.
Vaše komentáře k tématu článku
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
