Představte si, že máte doma parťáka, který na vás ani nemusí promluvit, a přesto přesně ví, jak se cítíte. Stačí váš pohled, tón hlasu, možná jen to, jak se zhluboka nadechnete. A on už přiběhne, opře vám hlavu o koleno a dívá se na vás tím pohledem, co znáte. Není to magie. Je to pes.
Ale co když podobně citlivě prožívají svět i ostatní zvířata, jen si toho často nevšímáme? V posledních letech se totiž v biologii a etologii děje docela tichá revoluce. Vědci začínají mluvit o tom, co spousta z nás už dávno tuší: že zvířata mají bohatý emoční svět. Jen ho nevyjadřují stejně jako my.
Konec pohledu na zvířata jako na stroje
Dřív se na zvířata koukalo dost chladně, něco jako na složité biologické stroje, které nemají mysl ani duši. Tuhle myšlenku razil už Descartes v 17. století a bohužel se jí věda držela fakt dlouho. Ale pak přišel Darwin, který řekl něco úplně jiného: že emoce nejsou lidský výmysl, ale součást evoluce. A že zvířata je mají taky. Jen jinak.
Dneska už většina vědců neřeší, jestli zvířata emoce vůbec mají, ale spíš jak je poznat. A to není úplně jednoduché, protože zvíře vám neřekne: „Dneska jsem smutné.“
Jak se dají „změřit“ zvířecí emoce?
Vědci si proto museli najít cesty, jak zvířecí emoce zkoumat jinak. A fakt se v tom posunuli neskutečně daleko. Dívají se na tři hlavní věci:
- Chování a řeč těla – Jestli zvíře vrtí ocasem, schovává se, vrní nebo dělá jiné signály, které se dají pozorovat.
- Fyziologické reakce – Měří se třeba srdeční tep, hladina stresových hormonů nebo dech.
- Mozek a nervová aktivita – Pomocí zobrazovacích metod se dá zjistit, která část mozku se aktivuje při různých emocích. A světe div se, u strachu se třeba aktivuje úplně stejná oblast u člověka i u psa nebo opice.
To všechno jsou důkazy, že zvířata nejen cítí, ale že jejich prožívání má pevný základ v biologii. A teď už se na to pojďme podívat trochu konkrétněji. Začínáme tím nejlepším čtyřnohým kámošem.
1. Pes: Emoční zrcadlo, co vás přečte líp než psycholog
Na světě asi neexistuje jiné zvíře, které by bylo tak napojené na člověka jako pes. Není to náhoda, je to výsledek tisíců let společného soužití a vývoje. A právě tahle historie z nás udělala nerozlučnou dvojku.
Psi cítí, co cítíte vy
Věděli jste, že psi poznají vaše emoce podle dechu? Nebo že dovedou číst výraz vaší tváře? Dokážou rozeznat minimálně šest základních emocí: štěstí, smutek, strach, hněv, znechucení a překvapení. A co je úplně nejvíc? Často je na nich vaše nálada až nebezpečně vidět.
Když jste dlouhodobě ve stresu, pes to od vás doslova „nasaje“. Může být nervózní, začít ničit věci, být smutný nebo dokonce onemocnět. Jsou to taková naše domácí emoční zrcadla.
Oxytocin: Hormon důvěry, co spojuje člověka a psa
Když si spolu hrajete, hladíte ho nebo se mu podíváte do očí, v těle obou se vám uvolňuje oxytocin. To je hormon, který hraje klíčovou roli při tvorbě vztahu mezi matkou a dítětem. A přesně ten samý proces funguje i mezi vámi a vaším pejskem.
U psa se po kontaktu s vámi zvyšuje hladina oxytocinu až o 57 %. A to není málo. Je to důkaz, že vás vnímá jako součást „smečky“ a že to pouto, co máte, je opravdové fyzicky měřitelné.
Psí smích, provinilý pohled a jiné mýty
Psi mají něco, co vědci nazývají „herní smích“. Je to takový zvláštní výdech, který vydávají při hře, a slouží k tomu, aby ostatním ukázali: „Hele, tohle není boj, to je jen sranda.“ Dokonce se ukázalo, že přehrávání těchto zvuků pomáhá snižovat stres u psů v útulcích.
A co ten provinilý výraz, když najdete rozkousané boty? Nenechte se zmást. Nejde o pocit viny, ale o reakci na váš tón hlasu a postoj těla. Pes ví, že „je zle“, ale neví proč. Prostě se bojí. Emočně je totiž na úrovni asi dvouletého dítěte, které taky netuší, co přesně udělalo špatně, jen ví, že má průšvih.
Koho se psi bojí a jak to poznat?
Z psího pohledu je strach dost důležitá emoce. Pomáhá přežít. Ale v domácích podmínkách to někdy přeroste v úzkost. Mezi typické spouštěče patří bouřky, ohňostroje nebo třeba váš odchod z domu. Separační úzkost je fakt častý problém.
Poznat to můžete podle různých signálů: zívání, olizování čumáku, třes, vyhýbání se očnímu kontaktu, ničení věcí, kňučení. Pes tak dává najevo, že mu není dobře. A pokud to trvá dlouhodobě, může mu to dost ovlivnit kvalitu života.
2. Slon: Obr, který nezapomíná… ani na své blízké
O slonech se často říká, že mají výbornou paměť. Ale co už se tolik neví – jejich emoční život je snad ještě silnější než ta slavná paměť. Jsou to citlivé, společenské bytosti s propracovanými vztahy, které by leckdy mohly konkurovat lidským rodinám.
Když ztráta bolí. A slon to ví.
Jedna z nejdojemnějších věcí, které můžete v přírodě vidět, je chování slonů, když někdo z jejich stáda zemře. Nejenže se kolem těla shromáždí, ale jemně se ho dotýkají choboty, někdy ho zasypávají větvemi, listím nebo hlínou. Ano, zní to jako pohřební rituál a vlastně to přesně to je.
Sloní matky dokonce nosí těla svých mrtvých mláďat i několik dní a pak je pečlivě zakopávají. A co víc, sloni se na taková místa vracejí. I po letech tam ztichnou, postojí a vzpomínají. To není náhoda, to je truchlení.
Dotyk jako útěcha
Sloni jsou navíc velmi empatičtí. Pokud je některý člen stáda ve stresu, třeba kvůli ohrožení, bolesti nebo neklidu, ostatní ho přijdou utěšit. A to doslova. Dotýkají se ho choboty, vydávají tiché, hluboké zvuky, někdy ho i jemně polévají vodou. Jako by říkali: „Neboj, jsme tady s tebou.“
Tahle schopnost vcítění je pro přežití stáda zásadní. Čím víc drží při sobě, tím větší mají šanci přežít. Emoce tu nejsou na okrasu, ale jako funkční pojivo celé skupiny.
3. Šimpanz: Směje se, truchlí a objímá jako my
Šimpanzi jsou naši nejbližší příbuzní. Sdílíme s nimi skoro 98 % DNA a taky spoustu emocí. Není to náhoda, že když se podíváte na chování šimpanze, máte pocit, že vidíte malého člověka.
Smějí se a hlavně si neustále hrají
Už malí šimpanzi se strašně rádi smějí. Ne tak jako my, ale po svém, zvláštními rytmickými výdechy a „hraným obličejem“, kdy mají otevřenou pusu a odhalené zuby. Tenhle výraz říká: „Tohle je hra, ne hádka.“ Pomáhá to udržet hravé rvačky v bezpečné rovině, kde nejde o moc, ale o srandu.
Každý den trávíme hodiny surfováním po internetu: v práci, doma, v kavárně, ve městě i při cestování. Připojujeme se všude k internetu i na veřejných wifi a ani si neuvědomujeme, jak snadno můžeme přijít o svá data, údaje i soukromí. Bezpečí na internetu není luxus, ale už dávno nutnost! 🌐🚀
Chraňte svá data, než bude pozdě skrze VPN! 🔒 Vyzkoušejte NordVPN se slevou 77% + 3 měsíce bonus zdarma nebo CyberGhost se slevou 82 % + 3 měsíci zdarma či ExpressVPN se slevou 61% + 6 měsíci bonus zdarma. Pokud nebudete spokojeni, každá z těchto VPN garantuje vrácení peněz + je přímo námi otestována!Emoce, které bolí
Když šimpanz přijde o člena tlupy „třeba mámu“ nedá se to přehlédnout. Přestane jíst, ztrácí zájem o okolí, ztrácí chuť žít. Slavný je případ malého Flinta, kterého pozorovala Jane Goodallová. Když mu zemřela máma Flo, upadl do takové deprese, že brzy nato zemřel i on. Ne na nemoc. Ale na zármutek.
A to je možná jeden z nejsilnějších důkazů, že emoce u zvířat nejsou jen instinktivní reakce. Jsou hluboké, bolestné a trvají.
Empatie v každodenním životě
Šimpanzi si navzájem pomáhají, když se někdo zraní, utěšují ty, co byli napadeni, objímají se, hladí, někdy i nosí potravu těm, kdo nemůžou chodit. To není „jen chování“ to je soucit. A právě tím se společnost drží pohromadě.
4. Delfín: Génius oceánu se jménem, emocemi a… depresemi
Když se řekne delfín, většině z nás naskočí obrázek skákajícího tvora, co vypadá, že se usmívá. A ono to tak trochu sedí, protože delfíni jsou opravdu velmi inteligentní a emotivní.
Každý delfín má své jméno
Věděli jste, že každý delfín si jako mládě vytvoří svoje „podpisové pískání“? Je to jako jméno, kterým se představuje ostatním. Když ho jiný delfín chce zavolat, napodobí jeho písknutí. Je to něco jako „Hej, Tomáši!“. Tohle samo o sobě je známka vysoké inteligence a abstraktního myšlení.
Mají vědomí sami sebe
Delfíni patří k několika málo druhům, kteří zvládnou test se zrcadlem. Vědí, že to, co vidí, nejsou jiní delfíni, ale oni sami. To znamená, že mají určitou formu sebeuvědomění. A to je docela velká věc.
Radost, smutek, ale i temná stránka
Delfíni si hrají, smějí se, zachraňují zraněné členy skupiny – dokonce i lidi. Ale jejich emoční svět má i stinnou stránku. V zajetí často trpí depresemi, nudou, stresem. Někteří přestanou jíst, jiní prostě… přestanou dýchat. Dýchání totiž u delfínů není automatické jako u nás. Musí se k nádechu rozhodnout. A pokud se rozhodnou ne… je to až mrazivé.
5. Krkavcovití: Ptáci, kteří si pamatují tváře a mají smysl pro spravedlnost
Tak tihle ptáci jsou fakt jiná liga. Vrány, havrani, krkavci nebo sojky, často se jim říká „opeření primáti“ a ne nadarmo. Mají sice úplně jinak stavěný mozek než my nebo opice, ale to jim vůbec nebrání v tom, aby přemýšleli, plánovali, a dokonce i lhali. Ano, lhali.
Pamatují si, kdo jim co provedl
Krkavcovití si dokážou zapamatovat lidské tváře. Pokud je někdo ohrozí nebo jim ublíží, poznají ho i za dlouhou dobu a reagují podle toho. A nejen to, tuhle informaci jsou schopni předat dál ostatním. Takže když vás jednou „nezařadí“ jako kamaráda, můžete mít problém i s celou partou vran v okolí.
Pomáhají, ale jen těm, kdo si to zaslouží
Vědci zkoušeli s krkavci experimenty, kde jim nabízeli výměnu: třeba něco bezcenného za dobrotu. A když jim člověk „švindloval“ a odměnu nedal, zapamatovali si to. A příště s ním už nespolupracovali. Princip „ty mně dneska, já tobě zítra“ jim není vůbec cizí. V podstatě si vedou účet, komu můžou věřit.
A ano, i oni truchlí
Když najdou mrtvého příslušníka svého druhu, často se kolem něj shromáždí a vydávají zvláštní hlasité zvuky. Někteří vědci to považují za varování před nebezpečím, jiní se domnívají, že to může být i forma zármutku nebo rituálu. Každopádně, není to jen instinkt. Je za tím i emoce.
6. Potkan: Smích, který neslyšíme
Tihle malí chlupáči mají u většiny lidí dost špatnou pověst. Jenže věda je poslední roky vytahuje na světlo úplně jinak, jako zvířata s nečekaně bohatým emočním životem. A hlavně s jednou hodně zajímavou vlastností: potkani se smějí. Fakt.
Smích v podobě ultrazvuku
Když si potkani hrají nebo je někdo „lechtá“ (ano, i to jde), vydávají vysokofrekvenční zvuky, něco jako ultrazvukové výdechy radosti. My je neslyšíme, ale přístroje ano. A co víc, když je jednou někdo „rozesměje“, potkani ho začnou pronásledovat, aby to udělal znovu.
Hra jako životní potřeba
I u nich hra funguje jako emoční pojítko a prostředek komunikace. Když spolu dva potkani zápasí, je pro ně důležité, aby druhý poznal, že to není agresivní. Takže „smích“ je u nich signál: „Bavíme se, neboj se.“ A když nemají s kým si hrát, začnou trpět. Psychicky i fyzicky.
7. Prase: Inteligentní, empatické a totálně nepochopené
Tak tady se připravte, protože všechno, co jste si kdy mysleli o prasatech, je asi špatně. Nejenže jsou chytřejší než mnozí psi, ale mají i velmi jemně vyvinutý emoční svět.
Prasata jsou chytřejší než tříleté děti
Ano, v některých kognitivních testech si vedou lépe než malé děti. Umí ovládat joystick, rozpoznávají zrcadlo, pamatují si jednotlivce ve skupině a dokážou plánovat. Jen jim chybí ten prostor a respekt, aby to mohly ukázat.
Reagují na náladu ostatních
Když je jedno prase ve stresu, zneklidní celá skupina. Tohle se nazývá „emoční nákaza“ a ukazuje na vysokou míru empatie. Navíc si vytvářejí přátelské vztahy a mají preferované „kámoše“, se kterými tráví víc času.
Emoce ve stínu chovů
A tady přichází ten největší kontrast. Přes všechno, co víme o jejich inteligenci a citlivosti, jsou prasata pořád běžně chována ve stísněných a stresujících podmínkách. Nedostatek prostoru, žádná možnost se zabavit, míchání skupin… to všechno vede k frustraci, agresi nebo okusování ocásků. Chování, které bychom u psa označili za zoufalství, se tady považuje za „normální“.
8. Papoušek žako: Když vám pták řekne, že vás má rád (a myslí to vážně)
Papoušek šedý, neboli žako, je naprostý génius mezi ptáky. Nejde jen o to, že mluví. On chápe, co říká. Dokáže rozpoznat barvy, počítat, chápat koncept nuly… a hlavně vnímá náladu lidí kolem sebe.
Slova s významem
Slavný žako jménem Alex, se kterým pracovala výzkumnice Irene Pepperbergová, si dokázal povídat. Ale ne jako automat, když řekl „modrý čtverec“, ukázal na modrý čtverec. Když se mu nechtělo odpovídat, klidně řekl: „Chci zpět.“ A nejdojemnější věta, kterou kdy pronesl, byla: „Buď hodná. Miluju tě.“ Pronesl ji krátce před svou smrtí.
Papoušci jsou emočně vázaní a žárliví
Žakové si často vyberou jednoho člověka, ke kterému se extrémně připoutají. Pokud jim někdo jiný začne „lézt do zelí“, dají to dost najevo. Emoce jako náklonnost, radost nebo žárlivost jsou u nich úplně běžné.
Když se nudí, ubližují si
Bohužel jejich vysoká inteligence je taky dost zranitelná. Pokud se nudí nebo cítí stres, začnou si vytrhávat peří. A často je to tak vážné, že skončí skoro holí. To není „rozmar“. To je těžká psychická krize opeřeného génia.
9. Kočka: Tichý pozorovatel s jemnou duší
Kočky jsou někdy neprávem považovány za chladné a odtažité. Ve skutečnosti jsou citlivé, jen to nedávají tak hlasitě najevo jako psi. Když se naučíte číst jejich řeč těla, zjistíte, že vám o sobě říkají docela dost.
Co říká ocas, uši a oči
- Vztyčený ocas se zahnutou špičkou? Znamená: „Ráda tě vidím.“
- Sklopené uši a stažené tělo? Strach nebo agresivita.
- Rozšířené zorničky? Může to být vzrušení i stres – záleží na kontextu.
A co vrnění? Neznamená vždy jen spokojenost. Kočka může vrnět i ve stresu, aby se sama uklidnila. Takže ne vždy, když vrní, je „happy“.
Kočky jsou citlivé na naše nálady
Když je vám smutno, možná si všimnete, že kočka přijde, sedne si blíž a jen tak je. A když jste podráždění? Zmizí pod postelí. Kočky velmi dobře čtou energii v domácnosti a reagují na ni podle sebe.
10. Chobotnice: Cizí mysl z hlubin
A nakonec tu máme tvora, který je úplně mimo všechny škatulky. Chobotnice. Žádné kosti, osm chapadel a nervová soustava, která nám nedá spát.
Chobotnice mají mozek v chapadlech
Dvě třetiny neuronů chobotnice nejsou v hlavě, ale přímo v jejích chapadlech. Každé z nich má vlastně vlastní „mozek“, který může fungovat částečně samostatně. Takže když chapadlo zkoumá předmět, nemusí o tom vědět centrální mozek. Zní to šíleně? Taky je.
Řeší úkoly, hrají si a mají názor
Chobotnice umí otevřít sklenici, používat nástroje, učit se z pozorování a hrají si, třeba tak, že pošlou plastový kelímek do proudu vody a pak ho zase chytnou. A ne všechny mají rády lidi. Některé se mazlí s ošetřovateli. Jiné na ně stříkají vodu. Některé v zajetí dokonce otevřou poklop akvária a utečou.
Vidí se v zrcadle a mění barvu podle nálady
Chobotnice chápou, že obraz v zrcadle jsou ony samy. A taky umí měnit barvu a texturu kůže podle emocí. To není jen kamufláž, to je řeč těla. Doslova.
Co si z tohoto článku o emocích zvířat odnést?
Zvířata kolem nás nežijí v prázdné bublině bez pocitů. Cítí radost, smutek, strach, empatii, náklonnost a v mnoha ohledech jsou si v tom s námi až překvapivě podobná. Jen to všechno projevují jinak.
Věda, která se dřív bála říct slovo „emoce“ u zvířat nahlas, dnes dokazuje, že emoce nejsou lidský výmysl, ale evoluční nástroj pro přežití, komunikaci a sounáležitost. A že třeba i potkan má svoje „haha“ a prase by si s vámi klidně popovídalo, kdyby mohlo.
A jak s tím naložíme my?
To je otázka na každého z nás. Jestli se na psy, kočky, delfíny, papoušky nebo třeba i na „obyčejné“ krkavce a potkany podíváme s větším respektem. Protože možná nejde o to, jestli mají duši. Ale o to, že mají city. A ty bychom měli brát vážně.
Vaše komentáře
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
Přispějte svým komentářem
