Sedím v obýváku, v ruce držím vlažné kafe a tupě zírám na své dva syny. Tomu staršímu je osm, mladšímu jsou čtyři. Oficiálně mluvíme doma česky. Neoficiálně mám pocit, že jsem se bez vlastního vědomí přestěhoval do Silicon Valley kombinovaného s rapperským ghettem v Los Angeles, a to vše s příchutí YouTube kanálů, které by měly mít varování pro lidi nad třicet let.
Jako táta dvou kluků jsem si myslel, že největší výzva bude naučit je zavazovat tkaničky nebo vysvětlit, proč se nejí písek v parku. Chyba lávky. Největší výzva je pochopit, co mi ten starší sakra říká, když přijde ze školy, a proč to ten čtyřletý po něm s takovou vervou opakuje, i když u toho vypadá jako roztomilý skřítek s poruchou řeči.
Vítejte v mém životě. Vítejte v éře, kde slovo „hezký“ neexistuje, kde se nelže, ale dává se „cap“, a kde já, jakožto hlava rodiny, nejsem otec, ale v lepším případě „bro“.
Kapitola 1: Když se váš osmiletý promění v chodící TikTok
Můj osmiletý syn je v podstatě „nultý pacient“ této jazykové nákazy. Je to ten věk, kdy už nechce číst pohádky o mašinkách, ale fascinovaně sleduje lidi na internetu, kteří křičí do mikrofonu, hrají hru s kostičkami a každých deset sekund zahlásí něco, co zní jako zaklínadlo z Harryho Pottera v techno verzi.
Před pár dny jsem mu udělal večeři. Moje legendární špagety (jsou jediné co umím uvařit). Čekal jsem pochvalu, možná i pohlazení po tátovském egu. On se na to podíval, rýpnul do toho vidličkou a prohlásil: „Tati, jakože cením snahu, ale tyhle těstoviny jsou totální mid.“
„Mid?“ opáčil jsem. „Co to je? Nějaká italská odrůda pšenice?“ „Nee, tati, prostě… mid. Jakože průměr. Nic moc. Chybí tomu vibe.“
V tu chvíli jsem poprvé pocítil to, čemu se v jejich světě říká „cringe“. Je to ten pocit fyzické trapnosti, kdy se vám kroutí palce u nohou. Ale nebyl to on, kdo byl trapný. Byl jsem to já, protože jsem se snažil mu vysvětlit, že špagety nemají mít „vibe“, ale omáčku.
Kapitola 2: Čtyřletý minion v akci
Tady začíná ta pravá legrace. Můj čtyřletý syn totiž svého bráchu bezmezně uctívá. Co řekne ten starší, to je zákon. A tak se mi stává, že přijde tenhle malý špunt, kterému ještě občas kouká z kapsy plyšák, stoupne si přede mě, ukáže na mě prstem a zahlásí: „Tati, ty seš hroznej pepega!“
Víte, co je to pepega? Já to musel googlit. Je to výraz pro někoho, kdo dělá hlouposti, původně z prostředí platformy Twitch. Takže můj čtyřletý potomek mě v podstatě právě označil za digitálního idiota, a přitom si pravděpodobně právě utřel nos do rukávu.
Nejhorší je, když se ti dva spojí. Když se v domě rozhostí ticho, jdu se tam podívat. Vidím je, jak stojí u skříně se sladkostmi. „Co tam děláte?“ ptám se přísně. Ten starší se na mě ani neotočí a procedí mezi zuby: „Tati, jseš hrozně sus.“ A ten malej, ten malý čtyřletý papoušek, se přidá: „Jo, mega sus!“
Slovo „sus“ (zkratka pro podezřelý) je dneska univerzální odpověď na jakýkoliv pokus o rodičovskou autoritu. Chcete po nich, aby si vyčistili zuby? Jste „sus“. Chcete vědět, kam schovali ovladač od televize? Jste „sus“. Je to jejich způsob, jak říct: „Víme, že na nás něco chystáš, a nelíbí se nám to.“
Kapitola 3: Velký slovník pro přežití v mé domácnosti
Abych se z toho nezbláznil, začal jsem si psát tajný deník. Říkám mu „Průvodce tátovstvím v digitální džungli“. Pokud máte doma kluky, možná se v tom najdete.
Bet vs. Cap
U nás doma se už neslibuje „na holej pupek“. Když se toho staršího zeptám, jestli si zítra fakt uklidí ten nepořádek z Lega (který vypadá jako po výbuchu nášlapné miny), odpoví: „Bet.“
Znamená to „Jasně, počítej se mnou“. Jenže pak přijde realita. „Už jsi to uklidil?“ ptám se o hodinu později. „Jo, už je to skoro hotový,“ říká on, zatímco dál drtí ovladač. „Nekecáš?“ „No cap, tati!“ (No cap = Nekecám, přísahám).
Samozřejmě, že je to „total cap“ (totální lež), protože v pokoji se nehnula ani jedna kostička, ale ten výraz „no cap“ tomu dodává takovou tu moderní auru upřímnosti, které se těžko brání.
Drip a Flex
Tohle se týká módy. Dřív jsme se prostě „vystajlovali“. Dneska musí mít kluci „drip“. Když se ten osmiletý ráno obléká do školy a vezme si mikinu s kapucí, kšiltovku a ponožky vytažené až ke kolenům, stojí před zrcadlem a flexí. „Koukej na ten drip, tati,“ říká mi. „Vypadáš, jako bys šel vykrást večerku,“ říkám já. „To je proto, že jsi boomer,“ odpoví mi on.
A má pravdu. Jsem boomer. I když mi ještě není ani padesát, v jeho očích jsem člověk, který pamatuje černobílou televizi a dinosaury „btw pamatuju jak ve školce řekl učitelce, že jsem se narodil v době, kdy ještě dinosauři žili 🙂 – mazec to chceš“.
Yeet!
Tohle slovo u nás slyším nejčastěji od toho čtyřletého. Původně je to výraz nadšení při tanci, ale v praxi to znamená „něco někam silou hodit“. Prásk! Hračka letí přes celý pokojíček. „Proč jsi to udělal?!“ křičím. „Yeet!“ zařve malej a má z toho největší Vánoce.
Prostě to tam „yeetnul“. Je v tom kus poezie, když o tom přemýšlíte. Je to vyjádření čisté, destrukční energie, která je pro kluky v tomhle věku tak přirozená.
Kapitola 4: Manifest mého odporu (nebo aspoň pokus o něj)
Jednoho dne jsem si řekl, že takhle to dál nejde. Že musím tyhle jejich zbraně použít proti nim. To je totiž ten moment, kdy moderní táta vyhrává – když se stane tak trapným, že děti radši začnou mluvit normálně, jen aby vás umlčely.
Byla sobota, dělal jsem palačinky. Starší syn přišel do kuchyně, vypadal trochu salty (naštvaně), protože jsem mu vypnul Playstation 5. „Hele bro,“ spustil jsem, „tady máš palačinku. Je fakt lit, no cap. Úplnej drip na talíři. Tak ji koukej pásnout a nebuď tak salty, jinak dostaneš ratio od mamky.“
Nastalo ticho. Takové to ticho, které slyšíte jen v hororech těsně předtím, než na vás něco vyskočí. Starší syn se na mě podíval s výrazem, jako bych mu právě oznámil, že se stěhujeme do jeskyně. „Tati…“ začal vážně. „Prosím tě. Nikdy. Nikdy už tohle neříkej. Je to strašně… ale fakt strašně cringe.“
Vítězství bylo moje! Na deset minut přestal používat anglické zkratky a mluvil se mnou jako s lidskou bytostí. Pak sice zahlédl na YouTube video s nějakým Hypebeastem, co si koupil tričko za deset tisíc, a byl zase zpátky v matrixu, ale ten moment byl sladký.
Kapitola 5: Co mě moji kluci naučili o životě (a o mně)
Když se nad tím zamyslím, tenhle jejich slovník není jen o tom, že by byli líní mluvit česky. Je to jejich kmenový jazyk. Je to způsob, jak se odlišit od nás, „starých struktur“.
Můj čtyřletý syn mi včera řekl, že mě má rád a že jsem jeho GOAT. „Cože jsem?“ zeptal jsem se. „GOAT, tati. To jakože seš nejlepší na světě. Jako Michael Jordan nebo ten pán, co hraje fotbal.“
V tu chvíli mi došlo, že mi to nevadí. Klidně budu jeho GOAT, jeho bro nebo jeho chábr. Dokud za mnou budou chodit a sdílet se mnou svůj svět, i když tomu světu rozumím jen s pomocí Googlu a dvou panáků whisky, je to v pořádku.
Závěrečný Vibe Check
Život se dvěma kluky je jízda. Je to neustálý glow up (v jejich vývoji) a občasný mental breakdown (v mé hlavě).
Učí mě, že:
- Všechno je o náladě (Vibe): Pokud je špatný vibe, nepomůže ani ta nejlepší hračka. Pokud je dobrý vibe, stačí k zábavě krabice od bot a trocha fantazie.
- Lhaní se nevyplácí (No Cap): Upřímnost je základ, i když je podaná v podivném slangu.
- Důstojnost je relativní: Jako táta ji ztratíte v momentě, kdy si poprvé necháte od čtyřletého nalakovat nehty, takže nějaké to „cringe“ mluvení už vás nezabije.
Takže, milí tátové, pokud na vás vaše děti mluví jako na postavy z videohry, nevěšte hlavu. Nejste v tom sami. Jsme jedna velká komunita boomerů, co se snaží neztratit v překladu.
A až vám syn příště řekne, že jste sus, jen se usmějte a řekněte: „Já vím, bro. Já vím.“ Protože být podezřelý je v popisu práce každého otce. Musíme přece vědět, kde končí ty sladkosti a kam zmizely všechny čisté ponožky.
Tohle byl můj rodinný vibe check. Teď jdu vajbovat k televizi, než mě ty dvě fíčury zase vyženou, protože budou chtít koukat na nějaký random stream.
Sheesh! Ten život je fakt jízda.
Vaše komentáře
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
Přispějte svým komentářem
