Na první pohled to možná vypadá jako další epizoda z nekonečného seriálu „Kdo tu má vlastně právo rozhodovat?“, ale realita je trochu složitější. Prahu totiž do značné míry ovlivňují lidé, kteří v ní nežijí. Přesto do ní denně proudí – za prací, za školou, za zážitky. A většina z nich si sebou přiváží jednu věc: AUTO!
Tohle není článek proti dojíždějícím do Prahy (ostatně sami bydlíme na okraji) ani proti všem majitelům auta. Je to spíš takové moje zamyšlení nad tím, co se vlastně s naším hlavním městem děje, kdo o něm rozhoduje a proč to v praxi často vypadá jako dopravní apokalypsa, betonová džungle a město duchů zároveň.
Město, kde žije míň lidí, než si myslíme
Zkuste se na chvíli podívat na Prahu ne jako na metropoli, ale jako na místo, kde má člověk bydlet, pracovat a žít. Teď si představte, že ve „širším centru“ je přes 1500 úplně prázdných domů. Ne že by tam někdo zrovna nebyl doma – oni jsou prostě prázdné. Dole obchůdek se suvenýry, nahoře temnota.
Proč? Protože se nevyplatí, aby tam někdo bydlel. A hlavně – protože současná legislativa nedává moc šancí na to, aby vznikaly smíšené domy, kde se žije, pracuje i podniká pod jednou střechou.
Praha tak působí hustě jen na první pohled. Ve skutečnosti má oproti jiným metropolím nízkou hustotu obyvatel, což paradoxně znamená víc dopravy. Lidi musí jezdit dál, déle a častěji. A pokud tu nebydlí, ale pracují, logicky se potřebují dostat do centra – často autem.
Rozhodují ti, co tady jen parkují
Možná vás překvapí, že o spoustě důležitých věcí rozhodují i lidé, kteří bydlí klidně 30 kilometrů za Prahou. A teď si zkuste představit, že každý z nich chce ráno odvézt děti ke škole, sebe k baráku firmy a večer zase všechno stihnout cestou zpět. V ideálním případě samozřejmě autem až ke dveřím. A protože veřejné parkování v Praze stojí směšných 600 až 3000 korun ročně, kdo by si platil podzemní garáž? Proč by parkoval dál, když může stát rovnou před vchodem?
Tohle je podle mě ten klíčový problém: Veřejný prostor je levný, ale extrémně přetížený. A často se o jeho využití rozhoduje podle logiky „ať hlavně zaparkuju co nejblíž“.
Opravdu je to jen o starých, nemocných a rezidentech?
Jedním z nejčastějších argumentů odpůrců zklidnění dopravy bývá ochrana těch nejslabších: Seniorů, lidí s hendikepem, zásobování nebo třeba rezidentů. A jasně, na papíře to zní logicky. Jenže pak se podíváte do měst jako Kodaň nebo Vídeň a zjistíte, že tam to jde. Pěší zóny nejsou překážkou – mají přesná pravidla, výjimky pro ty, kdo je opravdu potřebují, a systém funguje.
Rozdíl je v tom, že ti, kteří tam jezdit nemusí, tam prostě nejezdí. A taky že jim to nikdo neulehčuje. Nikdo je neomlouvá. Ani se neohání babičkou v nemocnici pokaždé, když se má zrušit parkovací místo před galerií. Protože město není (nebo by nemělo být) postavené podle těch, kdo ho využívají párkrát do týdne a hlavně podle svých vlastních pravidel.
Tři Prahy. Turistická, rezidentská a „Středočeská“
Je to trochu jako schizofrenie. Jedna Praha je ta na pohlednicích. Tam žijí turisté, kteří si dají trdelník za 150 Kč a vyfotí selfie s orlojem na Staromáku. Druhá je pro místní – ta, co řeší kam s kočárkem, jak se dostat do školky nebo kde v noci spí bezdomovci. A třetí Praha je ta pro dojíždějící – lidi, kteří tady netráví víc než osm až deset hodin denně, ale chtějí, aby bylo všechno přizpůsobeno jejich potřebám (patřím s manželem k této skupině).
Jasně, všichni jsou součástí města. Ale každá tahle „verze“ Prahy má jiný cíl. A dohromady to často nedává vůbec žádný smysl.
Každý den trávíme hodiny surfováním po internetu: v práci, doma, v kavárně, ve městě i při cestování. Připojujeme se všude k internetu i na veřejných wifi a ani si neuvědomujeme, jak snadno můžeme přijít o svá data, údaje i soukromí. Bezpečí na internetu není luxus, ale už dávno nutnost! 🌐🚀
Chraňte svá data, než bude pozdě skrze VPN! 🔒 Vyzkoušejte NordVPN se slevou 77% + 3 měsíce bonus zdarma nebo CyberGhost se slevou 82 % + 3 měsíci zdarma či ExpressVPN se slevou 61% + 6 měsíci bonus zdarma. Pokud nebudete spokojeni, každá z těchto VPN garantuje vrácení peněz + je přímo námi otestována!Kdo tu vlastně žije – a kdo má mít hlas?
Jedno z nejčastějších nedorozumění je, že o Praze rozhodují „cizí“ lidé. Ale volby v metropoli ovlivňují především ti, kdo tu mají trvalé bydliště. A přesto se pořád dokola vracíme k tomu, že se často staví proti sobě skupiny: ti „odjinud“ a ti „domácí“. Jako kdybychom se nemohli shodnout ani na tom, jestli má být město pro lidi – nebo pro auta.
Jenže auta nevolí. A přesto o městě rozhodují. Jen si zkuste vzpomenout, kdy naposledy se někde stavěla nová pěší zóna bez protestu. Nebo kdy byl schválen větší obytný projekt bez výhrad sousedů. Tohle město je podle mě dnes spíš betonová šachovnice, kde každý tah musí nejdřív projít několika koly NIMBY argumentace. „Ne tady. Ne před mým domem. Ne bez mého souhlasu.“
Proč je v Praze tolik prázdných domů?
Tahle otázka mě osobně dráždí asi nejvíc. V centru města – tedy tam, kde je nejlepší dopravní dostupnost, krásná architektura, plná občanská vybavenost – zejí stovky domů prázdnotou. Většina z nich patří spekulantům nebo jsou vedené jako „investiční nemovitosti“. A zatímco by v nich mohli bydlet lidé, kteří v Praze pracují, stojí tam ticho a za výlohou se točí magnetky s Pražským hradem.
Přitom řešení by nebylo nijak revoluční. Zdanit prázdné nemovitosti. Umožnit víc smíšené výstavby. Zjednodušit pravidla pro vznik živých bloků, kde se v přízemí žije a v patrech bydlí. Jenže ono to bolí. A hlavně – kdo by o to usiloval, když má doma garáž a na víkendy chatu?
Parkování za pár korun a nápady, které tu nemají šanci
Když slyším, že roční rezidentní parkovací karta stojí okolo 600 až 3000 korun, přijde mi to absurdní. To je maximálně 8 korun denně za kus veřejného prostoru. A pak se divíme, že v ulicích parkují auta, co se nehnula týdny. Není to o tom, že bych měla něco proti autům – sama jedním jezdím a používám ho. Ale když se má město rozhodnout, jestli udělá nový park nebo parkoviště, hádejte, co projde snáz.
Každý návrh na omezení aut, zklidnění dopravy nebo rozšíření cyklostezek okamžitě vzbudí vlnu hysterie. Argumenty typu „ale co když musím převézt babičku s plicní embolií a pianem najednou“ jsou už takový kolorit. Zní to krutě, ale ve většině případů to není o potřebách – je to jen o pohodlí.
Co s tím dělat?
Na rovinu? Sama nevím. Ale vím, že tahle debata má smysl. Že Praha musí začít víc myslet na lidi, kteří tu skutečně žijí. A ti, co sem jezdí jen „využívat“, by měli za tohle privilegium víc platit. A taky by se měli smířit s tím, že město není servisní zóna k jejich kanceláři nebo dětské školce. Město má být hlavně prostředím pro každodenní život – ne jen průjezdnou zónou mezi dálnicí a garáží.
A zároveň je fér říct, že nemůžeme všechno házet jen na „nás přespolní“. Praha si spoustu problémů pěstuje uvnitř sama. Stovky volných bytů, nulová odvaha ke změnám, šíleně komplikovaná legislativa a extrémně silný odpor vůči jakékoliv nové výstavbě – i kdyby šlo o smíšenou městskou zástavbu, která by doopravdy oživila prázdné čtvrti.
Žít, ne jen přežívat mezi koly
Když se zeptáte lidí, co jim v Praze vadí, nejčastěji uslyšíte: hluk, doprava, smog, nebezpečné přechody. Ale jen málokdy se dostaneme k tomu, co by se s tím dalo udělat. Protože když se začne mluvit o zklidnění dopravy, cyklostezkách nebo zákazu parkování na chodnících, vždycky se najde někdo, kdo začne mluvit o tom, že „bude muset přestat pracovat“ nebo že „nebude moct odvézt nemocnou maminku“.
Ale město nemá být postavené podle výjimek. Má být funkční pro většinu – a bezpečné pro ty nejzranitelnější. A jestli kvůli tomu musí pár lidí parkovat o blok dál nebo nechat děti jednou týdně dojít pěšky do školy? Pak to za to stojí.
Když už auto, tak s rozumem
Jsem si jistá, že auta úplně z města nezmizí. Ani to nechci. Ale měla by v Praze mít své místo – ne přednost. A hlavně by jejich přítomnost neměla ničit kvalitu života všem ostatním. Možná by stálo za to zdražit parkování. Možná i zavést nějakou podobu mýtného pro vjezd do centra. A možná hlavně začít stavět další záchytná parkoviště, kde auto necháš a do centra se svezeš metrem bez nervů.
Protože ne každý může jezdit na kole. Ne každý má školu za rohem. Ale každý má právo na město, které dává smysl.
A co bude dál?
Nechci, aby se z Prahy stala Kodaň. Ani Amsterdam. Chci, aby byla sama sebou – ale trochu chytřejší, zelenější a klidnější. Aby se tady dalo nejen projíždět, ale i žít. A aby byla konečně postavená hlavně pro lidi – ne pro plechy, které zabírají půl ulice a za celý den se ani nepohnou.
Možná se na tom všem neshodneme. Možná bude někdo brblat, že mu „berou parkovací místa“. Ale věřím, že když se začne trochu víc myslet dopředu – a hlavně směrem k těm, co v tomhle městě každý den usínají a probouzejí se – bude to lepší pro všechny. I pro ty, co zatím pořád chtějí zajet autem až ke vchodu.
Vaše komentáře
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
