Japonské školy: Pravidla, zajímavosti, disciplína i rozdíly

Mít doma malého samuraje, který se vám ukloní, než si půjde uklidit pokoj, a ještě vám poděkuje za možnost učit se morálním hodnotám? Ano, to zní jako sci-fi z jiné galaxie.

Ale v Japonsku je to realita. Tamní školní systém má v sobě takovou dávku disciplíny a pravidel, že by naše české děti asi propadly šoku už po prvním zvonění. Zatímco u nás se řeší, jestli smí žák nosit kšiltovku ve třídě, v Japonsku by vůbec nenapadlo přijít do školy jinak než v perfektně upravené uniformě. A že by někdo zapomněl domácí úkol? To by bylo stejně nepředstavitelné jako nedat si k sushi sójovku.

Japonské školství je fascinující směsicí tradic, disciplíny a přísných pravidel, která nám Evropanům mohou připadat až absurdní. Ale pozor – funguje to! Děti se tam učí nejen číst a psát, ale i úctě k práci, respektu k ostatním a týmové spolupráci. Když se nad tím zamyslím, možná bychom se od nich mohli něco přiučit. A nebo taky ne – představa, že by české děti po škole vytáhly mopy a začaly vytírat třídy, je přece jen trochu přitažená za vlasy.

Pojďme se společně podívat na to, jak to v japonských školách chodí, co je inspirující, co je k pousmání a co by nám možná mohlo prospět (pokud bychom překonali kulturní šok). A hlavně, pojďme si trochu pohrát s myšlenkou, jak by naše české děti reagovaly na představu, že si musí samy umýt školní záchody.

Struktura vzdělávacího systému v Japonsku

Japonský vzdělávací systém je přísně strukturovaný a klade důraz na všestranný rozvoj jedince, disciplínu a odpovědnost. Rozděluje se do několika stupňů, které jsou nejen praktické, ale často i překvapivě odlišné od toho, na co jsme zvyklí v Česku.

1. Předškolní vzdělávání (Mateřské školy – Jóčien)

Děti v Japonsku začínají svou vzdělávací cestu již ve třech letech. Ale pozor – nejde jen o hraní s kostkami nebo kreslení pastelkami. Cílem předškolního vzdělávání je především výchova k morálním hodnotám, společenskému chování a respektu k ostatním. Děti se učí pozdravit, uklonit se, poděkovat a pomáhat ostatním. A teď si představte, jak by to vypadalo u nás, kdyby se předškoláci začali navzájem klanět. Ano, asi bychom měli trochu kulturní šok.

Na rozdíl od českých školek, kde se děti učí hlavně hrou, v Japonsku kladou důraz na disciplínu a respekt. Už od mala jsou vedeny k tomu, aby dodržovaly pravidla, staraly se o své věci a spolupracovaly v týmu. Možná by stálo za to inspirovat se tímto přístupem, i když představa předškoláků v pozoru je poněkud úsměvná.

2. Základní škola (Šógakkó)

Základní škola v Japonsku trvá šest let a je povinná pro všechny děti. Výuka zahrnuje širokou škálu předmětů – od matematiky a přírodovědy po hudbu a tělesnou výchovu. Zajímavostí je, že děti se učí nejen akademickým dovednostem, ale i životním návykům, jako je úcta k práci, spolupráce a odpovědnost.

Jedním z nejikoničtějších prvků japonské základní školy je školní taška zvaná randoseru – pevná kožená aktovka, která vypadá jako by byla navržena pro přežití apokalypsy. Každé dítě ji nosí na zádech, a je tak pevná, že by s ní mohlo klidně vyrazit i na vojenské cvičení. Co by na to řekly naše české děti s moderními batohy na kolečkách?

V českých školách máme sice širokou škálu předmětů také, ale důraz na disciplínu a odpovědnost není tak silný. Možná by bylo zajímavé zkusit učit děti i jiným věcem než jen čtení, psaní a počítání. Třeba jak si po sobě uklidit třídu. Ale o tom později…

3. Nižší střední škola (Čúgakkó)

Po absolvování základní školy pokračují děti na nižší střední školu, která trvá tři roky. Tady už jde do tuhého. Studenti musí nosit uniformy a disciplína je na vysoké úrovni. Hodiny jsou zaměřeny na prohlubování znalostí, ale zároveň se učí spolupráci a týmové práci.

A co víc – dívky mají předepsané uniformy se sukněmi, které musí nosit i v zimě, bez punčocháčů. O otužilosti by nám mohly vyprávět. Myslím, že kdybychom něco takového zavedli u nás, rodiče by nám školní radu zbořili. Ale na druhou stranu, děti jsou vedeny k disciplíně a odpovědnosti, což by se nám v českých školách občas taky hodilo.

4. Vyšší střední škola (Kótógakkó)

Tři roky na vyšší střední škole nejsou povinné, ale většina studentů je absolvuje. Zde se zaměřují na specializované předměty a přípravu na přijímací zkoušky na univerzitu. Přijímačky jsou nesmírně náročné a jejich výsledek může rozhodnout o budoucí kariéře.

Proto japonští studenti tráví hodiny v doučovacích centrech juku, aby měli co největší šanci uspět. A teď si vzpomeňte, jaké jsme měli problémy s učením na přijímačky na střední školu… Japonští studenti by nám dali školení, jak se to dělá na profesionální úrovni.

U nás sice máme přípravy na maturitu nebo přijímačky na vysokou školu, ale přístup je mnohem volnější. Japonští studenti by se asi divili, že my se učíme den předem (v lepším případě týden) a stejně to nějak zvládneme. Možná právě tady bychom se mohli něco přiučit, i když ta představa zní dost děsivě.

5. Univerzita (Daigaku)

Vysokoškolské vzdělání v Japonsku trvá obvykle čtyři roky, s výjimkou některých oborů jako je medicína, kde studium trvá déle. Japonské univerzity jsou známé svou prestiží a vysokou úrovní vzdělávání. Univerzitní kampusy jsou moderně vybavené a nabízejí studentům skvělé zázemí, od knihoven po sportovní areály.

Zajímavostí je, že zatímco na přijímací zkoušky se studenti připravují velmi intenzivně, samotné studium na univerzitě je mnohem uvolněnější. V podstatě platí, že nejtěžší částí vysokoškolského vzdělání v Japonsku je dostat se tam. Jakmile uspějete u přijímaček, můžete si na univerzitě trochu „odfrknout“. Tento přístup by se asi líbil i našim vysokoškolákům, kteří naopak bojují s každým semestrem.

Serfujete často na internetu? Připojujete se na veřejné WiFi ať už ve městě, kavárně, knihovně, restauraci, hotelu nebo třeba na letišti? Ať už si vyřizujete práci, platíte online, nebo jen sjíždíte sociální sítě, vaše osobní data si zaslouží být v bezpečí!

Zajistěte si klid a soukromí při každém kliknutí! Vyzkoušejte Private Internet Access s 85% slevou a 4 měsíci zdarma, nebo CyberGhost se slevou 82 % a 3 měsíci zdarma navíc. Nepodceňujte své soukromí na internetu. Chraňte si svá data dřív, než bude pozdě! 🌐🛡️

Na druhou stranu, japonské univerzity kladou důraz na praktické dovednosti a přípravu na pracovní trh. Studenti často absolvují stáže a praxe, aby získali zkušenosti v oboru. To je určitě něco, co bychom mohli převzít i do českého školství – více propojit teorii s praxí.

Zajímavosti a specifika japonského školství

Japonské školy jsou plné tradic a pravidel, která mohou cizincům připadat neobvyklá (a občas až bizarní). Některé z nich jsou však natolik zajímavé, že si zaslouží zvláštní pozornost.

Školní rok začíná 1. dubna

Ano, slyšíte správně. Zatímco my se v září teprve probouzíme z letní letargie, japonští studenti už mají za sebou první trimestr. Školní rok totiž začíná 1. dubna, což symbolizuje nový začátek a je spojeno s kvetoucími sakurami. Když to tak vezmu, bylo by hezké začínat školu pod rozkvetlými stromy. Možná by i čeští školáci byli veselejší.

Navíc školní rok v Japonsku není rozdělen na dva pololetí jako u nás, ale na tři trimestry. První začíná v dubnu a končí v červenci, druhý běží od září do prosince a třetí od ledna do března. Letní prázdniny trvají přibližně šest týdnů, takže jsou kratší než ty naše. Zato mají studenti volno v zimě a na jaře, což jim dává víc času na odpočinek během roku.

Úklid školních prostor studenty

Tady to začíná být opravdu zajímavé. V Japonsku si studenti sami uklízejí třídy, chodby a dokonce i záchody. Ano, slyšíte správně. Školníci jsou zbyteční, protože děti se učí odpovědnosti a úctě k prostředí. Tato praxe také podporuje týmovou práci a spolupráci.

Teď si představte, že byste navrhli něco podobného u nás. „Cože? Můj Pepíček bude uklízet záchody? To raději založím petici na ministerstvu!“ Ano, slyším už ty rozhořčené hlasy rodičů. Ale když se nad tím zamyslíte, dává to smysl. Když si děti uklidí svůj nepořádek, příště si rozmyslí, jestli budou házet papírky po třídě. Navíc by to vedlo k většímu respektu k práci uklízeček a školníků, což by nebylo na škodu ani u nás.

Školní uniformy: Smazávání rozdílů mezi dětmi

Uniformy nejsou v Japonsku jen módním výstřelkem, ale hluboce zakořeněnou tradicí. Každá škola má svou vlastní uniformu, která studenty identifikuje a zároveň smazává sociální rozdíly. Všichni vypadají stejně, takže není prostor pro soupeření ve stylu „kdo má dražší mikinu“ nebo „kdo má značkové tenisky“. A co víc – odpadá ranní dilema „co si dnes vezmu na sebe“. Kdo by to neocenil?

V českém školství by uniformy asi vyvolaly poprask. Představa, že by teenager musel každý den nosit stejnou uniformu, by mohla vést k protestům na úrovni školní revoluce. „Kde je moje osobnost?“ „Jak mám vyjádřit svůj styl?“ Inu, něco na tom bude. Na druhou stranu, odstranění sociálních rozdílů by mohlo pomoci vytvořit rovnější prostředí.

Možná by to také ušetřilo nervy rodičům, kteří každý den poslouchají stížnosti typu „nemám co na sebe“. Co by za to některé maminky daly, kdyby existovala jednotná uniforma a odpadlo by tak každodenní dohadování o oblečení.

Výuka tradičních umění

Japonské školství nezapomíná ani na kulturní tradice. Kromě klasických předmětů se studenti učí kaligrafii (šodó) a poezii haiku. To podporuje jejich kreativitu a vztah k vlastní kultuře. Učí se nejen krásnému písmu, ale také trpělivosti a soustředění. Zkusili jste někdy psát štětcem na rýžový papír? Není to tak snadné, jak to vypadá.

Představa, že by se české děti učily psát krásné písmo místo moderního „čmáraní“, je sice romantická, ale asi nereálná. Na druhou stranu, možná by to zlepšilo čitelnost jejich sešitů. A kdo ví, třeba by je to i bavilo.

Důraz na morální hodnoty

Od malička jsou děti vedeny k respektu, čestnosti, sebekontrole a odpovědnosti. Učí se respektovat autority, spolupracovat v týmu a přizpůsobovat se pravidlům. Tento důraz na morální hodnoty by mohl být inspirací i pro naše školy.

V českém školství se sice také učíme slušnému chování, ale ne v takové míře jako v Japonsku. Když si představím, že by se české děti ukláněly učiteli na začátku každé hodiny, je to poněkud úsměvná představa. Ale možná by to vedlo k větší úctě k učitelům.

Odlišnosti od českého školství

Při srovnání japonského a českého vzdělávacího systému vyvstávají některé zásadní rozdíly, které jsou nejen zajímavé, ale místy až komické (alespoň pro nás Čechy, kteří máme trochu jiný přístup k autoritám a disciplíně).

Důraz na kolektivismus vs. individualismus

Japonské školství klade obrovský důraz na kolektivismus, týmovou práci a harmonii ve skupině. Děti se učí spolupracovat, respektovat starší a přizpůsobovat se potřebám kolektivu. Individualismus je zde spíše potlačován, aby nedocházelo k vyčleňování a konfliktním situacím.

V Česku je to přesně naopak. Od malička jsme vedeni k tomu, abychom se projevovali, měli vlastní názor a nebáli se ho říct (někdy až moc nahlas). Když si představím, jak by čeští žáci měli na všechno jen kývat a souhlasit, vypadá to spíš jako scéna z dystopického filmu než z reálného života.

Na druhou stranu, japonský důraz na harmonii ve skupině má své kouzlo. Třeba by se u nás děti přestaly hádat o to, kdo bude sedět v první lavici, kdyby se naučily trochu té japonské „pokoře“. Možná by to vedlo i k menší hlučnosti na chodbách – umíte si představit české děti, jak chodí spořádaně v řadě za sebou? To bych chtěla vidět!

Vysoká míra disciplíny vs. volnější atmosféra

V japonských školách vládne přísná disciplína. Docházka je téměř stoprocentní, pozdní příchody jsou naprosto nepřípustné a chování studentů je na vysoké úrovni. Studenti musí dodržovat přísná pravidla týkající se oblékání, účesů, líčení i chování mimo školu. Ano, i mimo školu! Mnohé školy mají přísná pravidla, co mohou studenti dělat ve volném čase – například nesmí pracovat na částečný úvazek bez povolení školy.

V českých školách je atmosféra mnohem uvolněnější. Když přijdete pozdě, omluvíte se a jde se dál. Co se týče oblékání a účesů, tam máme absolutní svobodu – od barevných vlasů po trička s kontroverzními nápisy. A pokud si studenti najdou brigádu? Skvělé, aspoň se naučí hospodařit s penězi.

Ale na druhou stranu – možná by trocha té disciplíny neuškodila. Třeba by české školní chodby nebyly tak hlučné a občas bychom si i pamatovali, že se má zdravit učitel na chodbě. Představte si, že by studenti museli na začátku každé hodiny povstat a poklonit se učiteli na znamení respektu. To by asi české děti hodně rychle omrzelo.

Co by mohlo inspirovat české školství?

Japonské školství je fascinující kombinací tradice, disciplíny a kolektivismu. Je přísné, náročné, ale také velmi efektivní. Má své silné stránky, jako je důraz na odpovědnost, disciplínu a akademickou excelenci. Na druhou stranu, vysoký tlak na výkon a přísná pravidla mohou být pro některé děti příliš náročné.

Co by se nám mohlo líbit? Třeba úklid tříd studenty – nejenže by to ulehčilo práci školníkům, ale zároveň by to učilo děti respektu k prostředí. Uniformy by mohly pomoci odstranit sociální rozdíly a vytvořit rovnější prostředí.

A co vy? Jak byste se cítili v japonské škole? Možná bychom na tom nakonec nebyli tak špatně! Nebo by to u nás skončilo totální vzpourou proti uniformám a hromadným odchodem ze školy kvůli povinnému úklidu? Inu, kdo ví. Možná by to stálo za pokus.

Vaše komentáře

Přispějte svým komentářem