Kdysi bylo úplně běžné, že babi a děda prostě byli. A byli k dispozici. V chalupě na konci vesnice, v paneláku o patro níž nebo v rodinném domku za městem. A kdykoli se něco semlelo, přišli. Přiběhli s koláčem, s taškou plnou buchet nebo jen tak, protože věděli, že je potřeba. Měli na to čas, prostor a brali to jako samozřejmou součást své role.
Dnes je to jinak. A i když to někdy trochu zabolí, musím si přiznat, že tomu rozumím. A čím víc nad tím přemýšlím, tím víc to chápu.
Moji i manželovi rodiče žijí daleko. Ne o pár ulic dál, ale opravdu stovky kilometrů. A i kdyby bydleli blíž, vlastně si nejsem jistá, jestli by to bylo jiné. Dnešní prarodiče totiž nejsou připravení fungovat jako „výpomoc na zavolanou“. Mají své aktivity, přátele, povinnosti i bolístky. Ale hlavně mají svoje sny, které si možná teprve teď dovolují plnit. A chtějí si je užít dřív, než se jejich tělo skutečně ozve se slovy: „Dost, teď už zpomal.“
Proč už prarodiče nechtějí být nonstop chůvou?
Psycholožka Lenka Pelechová přesně vystihla pointu. Mnoho dnešních prarodičů – a zejména prarodiček – zažilo život, který byl jeden velký závod. Práce, domácnost, děti, večer myčka a úkoly, v noci budík na šest. A opakovat. Roky. Teď, když už děti vyrostly, by si konečně mohly dovolit zvolnit. Jenže přichází nová generace, nové děti – vnoučata. A s nimi nové očekávání.
Jenže ne každá žena chce znovu vstoupit do role, kde se stává oporou na plný úvazek. Ne proto, že by svá vnoučata nemilovala. Ale proto, že cítí, že si zaslouží čas jen pro sebe. A mnohé z nich vůbec poprvé v životě říkají „ne“ – a učí se, že je to v pořádku.
Kdo pak děti hlídá?
A tady nastupujeme my. Mámy, tátové. Se dvěma malými dětmi, s pracovním mailem na telefonu, s taškou z nákupu, s nevyžehleným prádlem, které už třetí den přenášíme z gauče na postel a zpátky. Toužíme si jednou za měsíc vydechnout. Dát si víno nebo oběd v restauraci, podívat se do očí bez přerušení každých 13 vteřin. Jenže plán B neexistuje.
Většina mých kamarádek je na tom dost podobně. Chůva stojí tolik, že by člověk zvažoval, zdali nemusí zůstat v práci dalších 8 hodin. A babička? Ta si právě rezervovala víkendový wellness s kamarádkami nebo musí akutně do divadla.
Nejlepší na tom je, když řekne: „Víš, já už hlídala celý život, a teď bych ráda měla trochu klidu pro sebe“ A to bodne. Protože máme v sobě zakořeněný obraz té „tradiční babičky“, co vaří svíčkovou, peče buchty a hlídá celé léto vnoučata na chalupě. Jenže možná nastal čas tenhle obrázek přemalovat.
Fakta? Jen polovina prarodičů hlídá
Podle průzkumu z roku 2014 tráví české babičky péčí o vnoučata v průměru 9 hodin týdně. Dědečkové o něco méně, přibližně 5 hodin. Zní to jako dost – ale pak je tu i druhá strana mince. Celých 44 % prarodičů nikdy nehlídalo. A dalších 11 % hlídá méně než jednou za měsíc.
Navíc víme, že nejvíce se do péče zapojují babičky ze strany matky. Tchyně to má často složitější – ne kvůli tomu, že by nechtěla, ale kvůli dynamice vztahu. Důvěra se buduje časem, zvyky nejsou vždy kompatibilní a očekávání mohou být odlišná.
Pomoc má smysl jen, když je dobrovolná
Psychologicky vzato, jakmile pomoc vzniká z pocitu viny, tlaku nebo očekávání, je z toho napětí. Vztahy se napnou, atmosféra zhoustne a děti to velmi rychle vycítí. Místo opory se z blízkého člověka stává někdo, komu se bojíme zavolat. A to nechce nikdo.
Ale když pomoc pramení z radosti, z upřímného rozhodnutí být nablízku a sdílet čas – pak to funguje. Pak to léčí. Jenže k tomu je potřeba svoboda na obou stranách.
Co s tím dělat?
Mluvme. Opravdu mluvme. Bez výčitek, bez skrytých náznaků, bez „ale vždyť ty máš čas“. Zkusme to jinak:
- „Chtěla bych si s tebou sednout a probrat, co by ti vyhovovalo.“
- „Je něco, co bys ráda dělala s dětmi, když budete spolu?“
- „Chápu, že máš svoje věci. Můžeš mi říct, co ti v tom dává smysl?“
A pokud to prostě nepůjde? Není to konec světa. Rodičovství není soutěž o to, kdo zvládne víc bez pomoci. Je to realita, která má různé podoby.
Když babi nehlídá, co dál?
Máme štěstí, že žijeme v době, kdy existují alternativy. Někdy to chce odvahu říct si o pomoc jinde než v rodině. Ale není na tom nic špatného.
- Dětské skupiny – fungují už od půl roku věku dítěte, jsou flexibilní a často s individuálnějším přístupem než klasické školky.
- Hlídací koutky – ideální při práci v coworkingu nebo nákupu. I hodina navíc dělá divy.
- Sousedská výpomoc – maminky na rodičáku se často rády vystřídají. Jeden den ty, druhý já.
- Profesionální chůvy – i na pár hodin týdně. U některých zaměstnavatelů lze čerpat příspěvek.
- Studentky pedagogiky – mají nadšení, vědomosti a často ocení i drobný přivýdělek.
- Dobrovolnické projekty – „náhradní babičky“ jsou ženy, kterým chybí kontakt s dětmi a rády vypomůžou.
Závěr? Je to v pořádku
To, že dnešní prarodiče automaticky nehlídají, není projev sobectví. Je to projev změny doby, priorit, životních možností. A možná i důkaz, že naše děti jednou uvidí jiný model stárnutí. Aktivní, naplněný, ne jen reaktivní.
Ale jedno zůstává. Potřeba blízkosti, lásky, porozumění a přijetí. A ta nemusí mít formu hlídání každý pátek večer. Může to být výlet do zoo jednou za měsíc. Nebo jen pohádka po telefonu.
Protože co dělá babičku babičkou? Ne počet odhlídaných hodin, ale to, že tam je. Po svém. Ve svém rytmu. A z lásky.
Vaše komentáře
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
Přispějte svým komentářem
