Byl to zvláštní pocit. V jedné ruce proteinový koktejl, v druhé mobil s aplikací kalorií, a v hlavě černá díra zvaná „co teď jako budu jíst?“ Po měsících s krabičkami, rozdělováním bílkovin, sledováním ketózy a věčným přemítáním, jestli z půl mrkve nevypadnu z režimu, jsem si konečně mohla říct: mám hotovo. Ale místo euforie přišla otázka, která pálí snad každého, kdo někdy zhubnul – a teď jako co dál?
K housce se salámem se teda nevrátím, to vím jistě. Ale kam se vlastně vydat? Paleo? Moc maso. Veganství? Moc tofu. Mediterán? Krásný, ale moje peněženka z něj chytá záchvat paniky. A tak se přede mnou objevil pojem, o kterém jsem sice slyšela, ale nikdy ho pořádně nezkoumala: flexitariánství. A protože miluju kombinaci rozumu a slaniny (ideálně na špenátu), rozhodla jsem se o tom pořádně popřemýšlet.
Flexi… cože? A proč mě to vlastně zaujalo?
Flexitariánství. Zní to jako kdyby někdo dal vegetariánství na volnoběh. A ono to tak trochu sedí. Není to ani dieta, ani ideologie. Je to… styl. Přístup. Takové „jím hlavně rostliny, ale když na mě v neděli zamrká kachna, tak ji slušně pozdravím a sním“. Pro člověka, který právě opustil přísnou ketorežii, to zní jako nádech svobody. Jenže – nezní až moc dobře?
Všechny ty výhody – menší uhlíková stopa, zdravější střeva, víc vlákniny, méně masa, ale zase dost volnosti, když přijde tataráková krize – zní fakt lákavě. Ale vím, že právě tahle volnost může být i past. Zkušenosti mě naučily, že čím víc mám prostoru, tím snáz se do něj rozlezu jako pudink v misce.
Takže jsem si řekla: než se do něčeho vrhnu po hlavě (nebo po květákové pizze), rozložím si to hezky logicky. Jaké jsou výhody a nevýhody tohohle směru? Co od něj vlastně čekám? A hlavně – může mi to pomoct udržet si výsledky z keto, aniž bych se z toho časem zbláznila?
Výhoda č. 1: Dýchej, volnost přichází
Po letech restrikcí zní „můžeš si dát maso, když budeš chtít“ jako pohlazení po duši. Není to přístup typu „maso je zlo“, ale spíš: „nepotřebuješ ho každý den k přežití.“ A tahle myšlenka mi docela rezonuje.
Flexitariánství se nezakládá na zákazu, ale na uvědomění. Na místo: „nesmíš to“ se ptá: „chceš to fakt jíst? Víš, odkud to je? A není to jen zvyk?“ Což mě nutí přemýšlet o jídle trochu jinak – méně jako o palivu a víc jako o vztahu. Tohle se po ketodietě, kde se jí podle makro tabulek a pravidel, cení.
Výhoda č. 2: Jojo? Možná spíš „no no“
Jedním z mých největších strachů je ten nechvalně známý jojo efekt. Zhubneš, radostně si stoupneš na váhu, vyhodíš legíny XXL a koupíš si jedny krásné v Mku… jenže za pár měsíců jsou ti dobré tak na otření podlahy. Noční můra.
Flexitariánský přístup by mohl pomoct právě tím, že není extrémní. Není to „teď jím jinak“, je to „teď žiju jinak“. A právě dlouhodobost a udržitelnost je něco, co mě na tomhle stylu láká víc než cokoliv jiného. Nepotřebuju zázraky, ale normální jídlo, které mě nepošle zpět do ketogenního pekla.
Výhoda č. 3: Reálně zvládnutelné v běžném životě
Na rozdíl od striktního veganství nebo paleo „jes jen to, co ulovíš“, se dá flexitariánství celkem přirozeně začlenit do běžného života. Nemusím si před každou restaurací číst jídelníček hodinu předem, nemusím odmítat babiččin oběd, protože „je tam máslo“. Nemusím nikomu nic vysvětlovat – prostě si dávám to, co chci, ale s vědomím a rozumem.
A to je vlastně hrozně osvěžující myšlenka: nemusím se vzdávat všeho, jen si musím vybírat chytřeji.
Nevýhoda č. 1: Flexi znamená i fikané výmluvy
A teď trochu upřímnosti. Tahle „volnost“ má i svůj stinný kout – říkejme mu šedá zóna výmluv. V praxi by to totiž mohlo snadno sklouznout ke stylu: „dneska jsem flexi, takže si dám burger… se zeleninou… a zítra už začnu s tou cizrnou.“
No a takhle nějak by to mohlo jít dál. V úterý grilovačka, ve středu zbytek od večeře, ve čtvrtek „nestíhám, dám si něco rychlého“ – a najednou se člověk přistihne, že kromě pondělní čočky vlastně žádné rostliny ani neviděl. A přesto v hlavě běží: Vždyť jsem pořád flexitariánka!
Takže pokud se pro tohle někdy rozhodnu, bude to muset být s jasnými hranicemi. Ne že si napíšu „flexi přístup“ a pak skončím u šunky každý den. Protože jo – tahle stravovací volnost je skvělá… ale člověk si v tom musí umět udělat pořádek, jinak ztratí kompas. A ten jojo efekt si na mě začne brousit vidličku.
Nevýhoda č. 2: Neexistuje žádný „flexi plán“
Keto mi dalo jedno: režim. Tabulky, návody, přesně dané dávky. Jenže jakmile člověk vyleze z téhle strukturované komfortní zóny, otevře se džungle rozhodování. A flexitariánství? To je čistý prales. Bez průvodce.
Na jednu stranu je krásné, že si každý může vytvořit svůj vlastní styl. Na druhou? Sakra, já bych si občas tu brožurku s „flexi týdnem na míru“ fakt ráda prolistovala.
Znamená to, že si všechno musím najít sama – co vařit, co nakupovat, kolik čeho, jak často a čím to celé dochutit, aby mi to nepřipomínalo mokrou šťávu z okurek. A to není vždycky jednoduché. Zvlášť když ve skříni zůstávají krabičky z keto, které mi teď připomínají, že v tom „sama sobě kuchařkou“ ještě nejsem úplně doma.
Každý den trávíme hodiny surfováním po internetu: v práci, doma, v kavárně, ve městě i při cestování. Připojujeme se všude k internetu i na veřejných wifi a ani si neuvědomujeme, jak snadno můžeme přijít o svá data, údaje i soukromí. Bezpečí na internetu není luxus, ale už dávno nutnost! 🌐🚀
Chraňte svá data, než bude pozdě skrze VPN! 🔒 Vyzkoušejte NordVPN se slevou 77% + 3 měsíce bonus zdarma nebo CyberGhost se slevou 82 % + 3 měsíci zdarma či ExpressVPN se slevou 61% + 6 měsíci bonus zdarma. Pokud nebudete spokojeni, každá z těchto VPN garantuje vrácení peněz + je přímo námi otestována!Úvaha o tom, co od toho vlastně chci
Když se na to podívám bez emocí (a bez hladové nálady), tak nejvíc ze všeho toužím po rovnováze. Nechci žít život mezi extrémy – mezi přísnou dietou a sladkým nicneděláním. Chci jíst normálně. Zdravě, ale ne svatě. S chutí, ale ne s výčitkami. A to flexitariánství zatím jako jeden z mála stylů nabízí.
Což mě přivádí k docela praktické otázce: jak by vlastně mohl vypadat můj běžný den, pokud bych do toho šla?
Jak by mohl vypadat „flexi den“ v mojí kuchyni
Ráno – ovesná kaše s rostlinným mlékem, lžička mandlového másla, banán. Sladké, teplé, jednoduché.
Svačina – hrst vlašáků a pár sušených rajčat. Ne nutně sexy, ale dost sil na dopoledne.
Oběd – pečená dýně s cizrnou, trochou fetového sýra a zálivkou z tahini. Kombinace, která chutná jako podzim a léto dohromady.
Odpoledne – hummus s okurkami nebo tortillou. A čaj. Bez něj to nejde.
Večeře – pečený losos s bulgurem a zeleninou. Nebo možná jen květákový steak a nějaká šikovná omáčka.
Vidíš? Nic raketově složitého. A maso? Jen večer, v rozumném množství. To by šlo.
Možná poprvé – ne kvůli zhubnutí, ale kvůli sobě
A víš, co je na tom celém pro mě asi nejzásadnější? Že bych poprvé něco v oblasti jídla nedělala kvůli váze, ale kvůli sobě. Kvůli tomu, jak se cítím, jak přemýšlím o jídle, o planetě, o svém těle. Možná je to dospívání (ano, říkám to ve věku, kdy už mám dvě zubní pasty a jeden krém na noc), možná prostě únava z nekonečného dietování.
Ale po všech těch tabulkách, plánech, zákazech a znovunabraných kilech ve mně sílí chuť dělat to jinak. Ne přísně, ale poctivě. Ne na efekt, ale s rozumem.
Co když právě tohle je ten „zbytek života“?
Často se říká, že dieta má začátek a konec, ale styl stravování by měl být napořád. A přesně o tom teď přemýšlím. Nepotřebuju plán na měsíc. Potřebuju plán na život. Ne plán, který mi dá razítko na váze, ale takový, který mi dovolí žít, jíst a cítit se dobře i za rok, za tři, za deset let. Klidně i se šedivým melírem a ve svetru s jelenem.
Flexitariánství zatím působí jako ten nejvíc lidský způsob stravování, na který jsem narazila. Není to extrém, není to dieta, není to asketický sebezápor. Je to spíš dohoda. Mezi mnou, mojí lednicí, mojí chutí na brambory a svědomím, které ví, že slepice z haly není totéž jako slepice z dvorku.
A co když to nedopadne?
I to je možnost. Třeba si to celé rozmyslím, zůstanu u low carb přístupu, nebo se postupem času vydám úplně jinam. Ale už teď cítím, že myšlenka flexibility, vědomého rozhodování a respektu k jídlu je něco, co mi po ketu začíná dávat smysl. Tělo sice říká „dej mi chleba“, ale hlava se konečně ozývá s tím, že možná není problém v chlebu, ale v tom, že ho jím jako zombie bez chuti a bez kontroly.
Shrnutí bez zbytečných frází
Takže – Flexitariánství pro mě není jen „další styl stravování“. Je to možnost. Varianta. Potenciální nová cesta. Přístup, kde jídlo není trest, ale partnerství. Kde tělo není projekt, ale spojenec. Kde můžu myslet na zdraví, ale i na chuť. A kde, když mě někdo pozve na pečenou kachnu, nemusím hledat výmluvu, proč nejím nic s nohama.
Neříkám, že do toho skočím hned zítra. Ale přiznávám, že čím víc o tom přemýšlím, tím víc mě ta představa láká. Žádné krabičky, žádné zakázané potraviny, jen já, moje logika a dobrý pocit z toho, co dávám na talíř.
Epilog mé vnitřní kuchyně
Možná nakonec nebudu vegetariánka, veganka, ani flexitariánka podle přesné definice. Možná budu „jen“ žena, co se rozhodla jíst trochu uvědoměleji. Co pochopila, že zdraví není jen výsledek keto kalkulačky, ale taky vztah k vlastnímu tělu, k jídlu a k sobě samotné.
A pokud se mi podaří jíst tak, abych si udržela váhu, psychické zdraví a ještě přitom neměla výčitky po každém krajíci chleba… tak si na ten úspěch možná jednou připiju mandlovým latté. Nebo sklenkou červeného. Protože víš co? V rámci flexi stylu se to občas i hodí.
Vaše komentáře
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
Přispějte svým komentářem
