Nedávno jsme s kamarádkou seděly u čaje a řešily jedno z těch témat, které člověku neleze do hlavy – proč děti kradou. Ne její, ani moje (naštěstí – to by asi manžel sáhl po vařečce), ale obecně mladší děti. Už skoro rok v okolním obchodě mizí sladkosti, drobnosti, prý i hračky. A vždycky jsou podezřelí ti samí.
Když to slyšíš poprvé, možná tě napadne: „To jsou ale spratci.“ Jenže když to zkoumajíš trochu víc do hloubky, zjistíš, že dětská krádež není jenom o rozmazlenosti nebo zkaženém charakteru. Většinou za tím bývá úplně něco jiného. A upřímně? Hodně rodičů si to neuvědomuje. Tak jsem se rozhodla tenhle článek napsat nejen jako povzdech nad dnešním světem, také jako malou sondu do dětské duše a hlavně jako podporu pro rodiče, kterým se to děje.
V sedmi letech ještě nemusíš chápat, že něco „nesmíš“
Dospělému to zní skoro směšně, ale fakt je, že třeba sedmileté dítě může mít ještě hodně „mlhavé“ hranice mezi tím, co se smí a co ne. Vidí hračku? Chce ji. A tak si ji prostě vezme. Ne vždycky s úmyslem „ukrást“. Někdy je to spíš z pohledu dítěte: „Nikdo neříkal, že to nemůžu vzít, tak jsem si to vzal.“ Není v tom zatím žádná kalkulace ani drzost – spíš čistá impulzivnost.
Na druhé straně starší děti už moc dobře ví, že krást se nesmí a je to něco špatného. Tady už nejde o nepochopení pravidel, ale o něco jiného – buď zkouší hranice, nebo ho táhne něco, co s těmi sladkostmi a kartičkami ani nesouvisí.
Nejde o věci, ale o emoce. A často taky o pozornost!
Zní to paradoxně, ale většina dětí nekrade proto, že „něco potřebuje“. Spíš proto, že něco postrádá. A tím něco myslím:
- pocit, že je slyšet
- pocit, že na někom záleží
- nebo jen čistě adrenalín a vzrůšo
Některé děti sáhnou po věcech v obchodě, protože se doma cítí přehlížené. Nedostávají dost pozornosti, chvály, nebo mají pocit, že si jich nikdo nevšímá, pokud neudělají nějakou lumpárnu. A ono to funguje – najednou se o nich mluví, řeší se, co udělaly, a jsou středem pozornosti. Ano, negativní, ale pořád pozornosti.
1. Tlak kamarádů aneb „Zkus to, nebo jsi srab“
Pamatuju si, jak kluci ze základky jednou šlohli bonboniéru. Ne proto, že by ji chtěli. Ale protože to jeden „navrhl“, druhý nechtěl být za sraba a třetí nechtěl být mimo partu. A víte co? O pár dní později si z toho udělali pravidelnou „výzvu“.
Tohle se děje pořád. Děti jsou neuvěřitelně náchylné na tlak vrstevníků. A když jim chybí silný vnitřní kompas nebo podpora doma, je snadné spadnout do party, kde je krádež něco jako vstupenka mezi „drsňáky“.
2. Krádež jako hra. Test, co projde
Některé děti se krádežemi baví. Opravdu. Nejde o věc samotnou, ale o pocit úspěchu. „Povedlo se mi to! Nikdo mě nechytl!“ A tím se to posiluje. Vzniká z toho jakýsi rituál, kde už ani nejde o to, co si berou. Jde o samotný proces.
A co je ještě horší? Když je za to nikdo nechytí, nebo když to doma přejdou slovy „no tak, hlavně ať se to neřeší“. Tím se dětem vyšle signál: Tohle vlastně projde.
3. Když děti kradou opakovaně, je to už výstraha
Jedna věc je, že si dítě jednou v sedmi letech vezme lízátko. Jiná, když to dělá opakovaně. Tam už to není náhoda, ale signál. Možná něco doma nefunguje, možná má problémy ve škole, možná hledá způsob, jak ventilovat frustraci, kterou neumí pojmenovat. A může to jít dál – ke lhaní, agresivitě, vzdoru.
Tohle už není chvíle na „dáme mu pár facek a bude klid“. Tady to chce pochopení, otevřený rozhovor, a často i pomoc někoho zvenčí – psychologa, poradce, někoho, kdo se na to podívá nezaujatě.
4. Děti nejsou zlé. Ale jsou ztracené
Tohle je možná to nejdůležitější, co jsem chtěla napsat. Děti nekradou proto, že by byly zkažené nebo špatné. Dělají to, protože si s něčím nevědí rady. A jakmile je za to jenom potrestáme, ale nepochopíme proč, ničemu tím nepomůžeme.
👨👩👧👦 Rodičovský TIP: Vaše děti nejsou nikdy samy, když jsou online. A právě proto byste tam měli být i vy
Dětské oči vidí obrazovku. Rodiče ale musí vidět, co je za ní. YouTube, hry, školní aplikace – všechno vypadá nevinně, ale realita je jinde. Dnešní internet je jako hřiště bez plotu. Kromě zábavy tam číhají reklamy, sledovače, škodlivé odkazy i podvodné hry.
Používání VPN na mobilu, tabletu nebo počítači dětí není přehnaná opatrnost. Je to základní forma digitální ochrany – filtr, který pomůže zneviditelnit jejich aktivitu před těmi, kteří na ni nemají právo. A když VPN propojíte s rodičovskou kontrolou, nastavíte dětem prostor, kde se můžou pohybovat bezpečně, i když vy zrovna nejste za jejich zády.
Co dělat, když dítě krade? Rady, které pomáhají, ne ubližují
Znáte to – člověk by nejradši vletěl do obchodu, našel potomka s kapesníkem plným bonbonů a… no, řekněme, že by „výchovný zásah“ byl dost intenzivní. Jenže trest, který přichází bez porozumění, většinou nezmění vůbec nic. V horším případě to dítě jen naučí krást chytřeji. A tak jsem si sepsala pár zásad, které podle mě opravdu fungují – nejen pro děti, ale i pro klid naší dospělácké duše.
1) Neřvat. Nedělat scény. Mluvit.
Zní to jako klišé, ale je to zlaté pravidlo. Když zjistíte, že vaše (nebo třeba kamarádčino) dítě něco ukradlo, první reakce bývá šok, vztek a stud. Ale jestli má něco šanci na změnu, je to klidný rozhovor, ne hysterická výčitka.
Zeptejte se dítěte:
– Proč jsi to udělal?
– Co tě k tomu vedlo?
– Jak ses u toho cítil?
Neříkejte „jsi zloděj“, ale „to, co jsi udělal, bylo špatné“. Dítě musí pochopit, že jeho čin byl nevhodný, ne že ono samo je špatné.
2) Důsledky, ne ponižování
Ano, krádež má následky. A dítě je musí zažít, aby se něco změnilo. Jenže důsledek není totéž co křik nebo ponižování. Důsledek může být omluva v obchodě, vrácení věci, domácí omezení.
Někdy pomáhá i to, když dítě doprovodíte do obchodu a necháte ho vysvětlit prodavači, co udělalo. Je to trapné? Rozhodně. Ale právě tenhle moment trapnosti je výchovný. Ne facka, ne zákaz televize, ale ten pohled, kdy si uvědomí, co vlastně provedlo.
3) Zjistit, co za tím je. Opravdu.
Dětské chování má kořeny. A krádež bývá jen špička ledovce. Co se děje doma? Ve škole? Jaké má kamarády? Cítí se slyšené? Má pocit bezpečí?
Někdy pomůže, když se podíváme na vlastní chování. Neposíláme tím dětem nějaké rozporuplné signály? Nekupujeme věci jako odměnu za všechno? Neřešíme nedostatek času drahými dárky? Nejsme pořád zaneprázdnění a oni to „řeší po svém“?
4) Nastavit pravidla a být konzistentní
Děti potřebují hranice. Ale pozor – ne jednou tak a podruhé jinak. Pokud něco označíte jako nepřijatelné, musíte za tím stát. Vysvětlit proč, nastavit, co se stane, když to poruší, a pak to opravdu dodržet. Konzistence je klíč.
5) Ocenit, když udělají správnou věc
Tady je velká síla. Když dítě samo přizná, že něco udělalo – neberte mu to výčitkami. Oceňte odvahu. Chvalte ho za poctivost. Učte ho, že přiznání není ostuda, ale krok k důvěře.
6) Není ostuda požádat o pomoc
Opakované krádeže? Silné lhaní? Problémy ve škole nebo chování, které se vymyká? To je chvíle, kdy je úplně v pořádku obrátit se na školního psychologa nebo dětského terapeuta. Ne protože je dítě „divné“, ale protože potřebuje průvodce. A někdy to prostě nejsme my, rodiče. A to je v pořádku.
7) Omezit příležitosti
Zní to tvrdě, ale když víte, že dítě krade v konkrétním obchodě, prostě tam s ním nějakou dobu nechoďte. A pokud ano, tak společně, pod dohledem. Ne jako trest, ale jako prevence. Dát dítěti možnost dělat správná rozhodnutí, ale jen když víme, že je na to připravené.
Dětské krádeže nejsou konec světa. Jsou začátkem rozhovoru
Když dítě něco ukradne, je to šok. Ale není to konec. Je to signál. Volání o pomoc, výzva k pozornosti nebo důsledek nějakého tlaku, který třeba nevidíme.
Není to jednoduché – ani pro dítě, ani pro rodiče. Ale právě v těchhle chvílích se dá nejvíc změnit. Víc než kdy jindy máte šanci ukázat, že jste tady, že vám na dítěti záleží. Ne proto, že je „dokonalé“, ale protože je vaše. A že i když udělá chybu, může s vámi mluvit.
A možná, že kdyby víc rodičů místo křiku naslouchalo, bylo by těch bonbonů v kapsách o dost míň.
Vaše komentáře
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
