Zažili jste někdy pocit, že něco je až příliš dokonalé na to, aby to byla pravda? Přesně to byl případ Wirecardu, fintechového giganta, kterému tleskala celá Evropa. Z německého zázraku a symbolu moderní technologické éry se však během jediného týdne stal synonymem pro jeden z největších korporátních skandálů století. A to největší překvapení? Celý tenhle příběh není jen o účetním triku – v jeho pozadí se odehrávalo něco mnohem temnějšího.
1. Kolaps během sedmi dnů: Když se miliardy vypaří
Všechno prasklo 18. června 2020. Auditorská firma EY oznámila, že na asijských účtech Wirecardu chybí 1,9 miliardy eur. Ty peníze měly být důkazem úspěšné expanze a luxusní vizitkou úspěšné firmy. Jenže: účetní hotovost prostě nebyla k nalezení. Následovalo přiznání Wirecardu, že ta suma pravděpodobně nikdy neexistovala. Do týdne byla firma v insolvenci – a zázrak jménem Wirecard skončil v troskách.
Ta rychlost, s jakou firma padla, nebyla žádným překvapením pro ty, kteří tušili, že tu nejde o běžný byznys. Wirecard se nepropadla kvůli jedné špatné investici nebo ztracenému klientovi – zhroutila se, protože veškeré „úspěchy“ stály na zfalšovaných číslech. Podvod nebyl jen vedlejším efektem růstu. Byl srdcem celého byznysu.
2. Marsalek: Stín, který zmizel
Když se rozjel hon na viníky, hlavní hvězdou se stal generální ředitel Markus Braun. Jenže ještě větší záhadou byl Jan Marsalek, nenápadný COO, který v tichosti opustil scénu. V den svého propuštění zmizel jak pára nad hrncem a stal se mezinárodně hledaným uprchlíkem.
Už v tu chvíli bylo jasné, že se nedíváme na klasického podvodníka. Jeho útěk byl promyšlený jako vojenská operace: falešná stopa na Filipíny, letenka soukromým tryskáčem do Minsku, bezpečné přistání v zemi, kde mají ruské tajné služby hlavní slovo. To není styl chaotického zločince – to je učebnicová exfiltrace zpravodajského operativce, který ví, že mu jde o život i o reputaci.
3. Wirecard: Firma, která nikdy nebyla tím, čím se zdála
Zrození v šedé zóně
Wirecard začal na přelomu tisíciletí jako poskytovatel platebních služeb pro odvětví, kam si banky tehdy netroufly – online hazard a porno. Tohle formovalo DNA firmy: všechno muselo být co nejméně průhledné, regulace byla spíš problém než standard.
Díky tomu si Wirecard od začátku osvojil praktiky, které by v normálním světě vzbuzovaly červené vlajky: složité finanční toky, nejasné struktury, ochota obcházet pravidla. Když nastoupil Markus Braun jako CEO a Marsalek jako technický mozek, stala se z Wirecardu ideální schránka pro všechno, co vyžaduje šikovnost, diskretnost a nápaditost v mezích i za hranou zákona.
Jak se z šedé myši stal německý šampion
Klíčový moment? Koupě XCOM Bank v roce 2006. Wirecard získal bankovní licenci, reputaci a hlavně: ještě víc možností, jak zamotat finanční operace. Zvenku to vypadalo jako triumf fintechu, uvnitř se míchal koktejl bankovních a nebankovních aktivit, který nebylo možné rozplést ani s lupou a notnou dávkou štěstí.
S Marsalkem jako COO začal Wirecard šíleně nakupovat různé malé platební firmy napříč Asií a Blízkým východem. Nešlo o růst, ale o vytváření spletité sítě, kde se podvodné účetnictví dalo schovat za opravdový byznys. Cena akcií letěla vzhůru, Merkelová firmu podporovala na nejvyšší úrovni, a když Wirecard nahradil Commerzbank v DAX 30, Německo si gratulovalo, že má konečně vlastního technologického šampiona.
Jenže tenhle úspěch byl možný jen díky kolektivní slepotě. Všichni chtěli, aby tenhle příběh byl pravda – od politiků po investory i regulátory. Jakákoliv kritika byla považována za útok na „našeho“ šampiona. Německý BaFin místo vyšetřování Wirecardu šikanoval novináře a investory, kteří na podvod upozorňovali.
Neexistující miliardy: Největší účetní trik století
Jádrem podvodu byly tzv. TPA (Third-Party Acquirers) v Asii a na Blízkém východě. Wirecard tvrdil, že zisky plynou z partnerství s těmito subjekty – které ale často existovaly jen na papíře.
Klasický účetní trik: nafukování tržeb, falšování výkazů, přehazování peněz mezi různými entitami tak dlouho, dokud to vypadá, že je vše v naprostém pořádku. Jenže ve skutečnosti žádné peníze, žádné účty, žádný opravdový byznys – jen pečlivě vystavěná iluze.
Každý den trávíme hodiny surfováním po internetu: v práci, doma, v kavárně, ve městě i při cestování. Připojujeme se všude k internetu i na veřejných wifi a ani si neuvědomujeme, jak snadno můžeme přijít o svá data, údaje i soukromí. Bezpečí na internetu není luxus, ale už dávno nutnost! 🌐🚀
Chraňte svá data, než bude pozdě skrze VPN! 🔒 Vyzkoušejte NordVPN se slevou 77% + 3 měsíce bonus zdarma nebo CyberGhost se slevou 82 % + 3 měsíci zdarma či ExpressVPN se slevou 61% + 6 měsíci bonus zdarma. Pokud nebudete spokojeni, každá z těchto VPN garantuje vrácení peněz + je přímo námi otestována!4. Jan Marsalek: Od vídeňského génia po špiona v obleku
Kdo je vlastně Marsalek?
Příběh Marsalka je jako vystřižený z bondovky. Rakušan bez maturitního vysvědčení, který založil malou IT firmu a v devatenácti letech nastoupil do Wirecardu. Jeho děda byl hrdina rakouského odboje proti nacistům – sám podezřelý ze špionáže pro Sovětský svaz. Ať už tahle rodinná historie Marsalka ovlivnila jakkoliv, evidentně mu svět dvojí identity nebyl cizí.
Marsalek byl ve firmě záhadou: charismatický, geniální, ale zároveň absolutně neproniknutelný. Preferoval hotovost, šifrované komunikace a osobní život držel v naprostém utajení. Jeho asistentka po letech spolupráce nevěděla, jestli má rodinu, kde bydlí nebo co dělá ve volném čase.
Jeho úspěch – bez formálního vzdělání, bez jakýchkoliv „oficiálních“ kompetencí – mu umožnil pěstovat aroganci a pocit, že je nad zákonem. A právě to je klíčová vlastnost pro někoho, kdo plánuje mnohamiliardový podvod a zároveň operuje pro ruskou rozvědku.
Jan Marsalek jako agent – kdy se z byznysmena stal špion?
Západní zpravodajci i investigativci jsou zajedno: Marsalek byl rekrutován GRU minimálně od roku 2010, tedy v době, kdy se stal COO Wirecardu. Důkazy? Více než 60 cest do Ruska, pravidelně na méně než 24 hodin, střídání pasů (i diplomatických), vila naproti ruskému konzulátu v Mnichově. Kontakty v Rakousko-ruské společnosti přátelství, klíčová role bývalé modelky Natalii Zlobiny, která byla údajně jeho „náborářkou“ a spojkou na GRU.
Wirecard se pod Marsalkem stal nejen podvodnou firmou, ale taky nástrojem ruských tajných služeb. Falešné peníze mohly financovat tajné operace, praní špinavých peněz a platby žoldákům ve službách Kremlu. Platební infrastruktura Wirecardu tak mohla fungovat jako stínová banka pro ruské státní operace.
Marsalek ve válkách: Libye, Sýrie a novičok
Marsalek se rozhodně nespokojil s účetními kouzly. Byl hluboce zapojen do operací v Libyi (nábor milice o 15 000 mužích – zní to jako vtip, ale realita je často šílenější než fikce), ve spolupráci s Wagnerovou skupinou.
V Sýrii navštěvoval Palmýru jako host ruské armády. A když v Londýně ukazoval obchodním partnerům složení nervového jedu novičok (ano, přesně toho, kterým se pokoušeli zabít Skripala), definitivně se zapsal do zlatého fondu světových špionážních legend.
5. Ticho, které znamenalo průšvih: Regulátoři a auditoři ve Wirecard komatu
Zpětně je až děsivé, jak dlouho celý Wirecard kolos stál díky lidem, kteří měli kontrolovat, jestli se někde náhodou neděje průšvih století. Německý BaFin nejenže nekonal, ale v mnoha ohledech šel Wirecardu přímo na ruku. Místo aby důkladně prošetřil podezření a investigativní články Financial Times, spíš trestal ty, kdo na problém upozorňovali – novináře a spekulanty.
A když BaFin v únoru 2019 dokonce zakázal shortování akcií Wirecardu, poslal všem jasný vzkaz: „Na našeho šampiona nám nesahejte.“ Málokdy se vidí, že regulátor hraje aktivně roli obránce podvodu, místo aby chránil investory a celý trh.
A co Ernst & Young?
Deset let potvrzovali čisté účetnictví, razítkovali bez výhrad a přitom často ani neudělali základní kontrolu – třeba nezavolali do banky a nezeptali se, jestli tam vůbec nějaký účet existuje. EY sice tvrdí, že byli „sofistikovaně podvedeni“, ale to je asi jako když slepice tvrdí, že netušila, kdo jí sežral vejce. Po aféře dostali od německých úřadů pokutu a na dva roky stopku pro nové klienty – což je v kontextu škod spíš symbolická facka než trest.
Celý tenhle orchestrální fail odhalil, jak hluboce je německá regulace (včetně systému auditu) zranitelná. První linie – vnitřní kontroly firmy – selhala. Druhá linie – externí audit – selhala úplně stejně. A třetí, tedy BaFin, nejenže selhal, ale ještě přilíval olej do ohně. Vznikl tak prostor, kde mohl podvod růst do absurdních rozměrů a všichni okolo se tvářili, že „všechno je v pořádku, jedeme dál.“
6. Všechno padá: Wirecard ve volném pádu
Na podzim 2019 začal tlak na Wirecard sílit natolik, že museli najmout KPMG na speciální audit. Jenže místo, aby spolupracovali, dělali všechno pro to, aby audit zbrzdili a zamotali. KPMG nakonec zveřejnila výsledky až v dubnu 2020 a bylo jasné, že „něco tu sakra smrdí“. KPMG prostě nebyla schopná najít důkazy o 1,9 miliardy eur na účtech. Akcie padly o čtvrtinu. Pak už šlo všechno rychle:
- 18. června 2020 – EY přiznává, že nedokáže najít 1,9 miliardy.
- 19. června – CEO Braun rezignuje, rating firmy padá.
- 22. června – Wirecard přiznává, že peníze pravděpodobně nikdy nebyly.
- 23. června – Braun je zatčen.
- 25. června – Wirecard podává insolvenční návrh.
V tu chvíli bylo jasné, že žádný restart se konat nebude. Wirecard padl v přímém přenosu a stala se z něj ukázková učebnice „jak NEřídit finanční trh“.
7. Útěk za hranice reality: Marsalek jako fantom
Marsalek neztrácel čas. Sotva byl 18. června propuštěn, rozjel svůj „útěk snů“. Oznámil kolegům, že letí na Filipíny „najít peníze a očistit své jméno“. Realita? Filipínci byli podplacení, aby vytvořili falešné záznamy v imigračních systémech. Marsalek mezitím nasedl do soukromého tryskáče a během pár hodin byl v Minsku, odkud se elegantně vypařil na území, kde se už cizím vyšetřovatelům nevede zrovna nejlépe.
Sofistikovanost jeho útěku byla obdivuhodná (nebo spíš děsivá): padělané doklady, utajená trasa, soukromé lety, zaplacené úřednické krytí. Tohle nemůže zorganizovat nikdo, kdo nemá za sebou síť, zkušenosti a hlavně krytí. Marsalek měl v tu chvíli za zády Rusko – a pro celou Evropu byl ztracen.
8. Špionážní operátor pod ochranou Kremlu
Od léta 2020 je Marsalek s největší pravděpodobností v Moskvě (nebo na některé z luxusních vil v okolí). Má nové identity, falešné ruské pasy (například jméno Konstantin Bajazov, což byl reálný pravoslavný kněz, kterému je Marsalek fyzicky podobný), a dokonce stihl získat i francouzský pas na jméno Alexander Ivanovič Schmidt.
Na Marsalka je vydaný červený zatykač Interpolu. Ale ruské úřady – jak už to bývá – „o něm nic nevědí“. Realita je však taková, že jeho hodnota pro ruské služby stále roste. Pokud by byl jen obyčejným podvodníkem, dávno by skončil někde na okraji. Jenže Marsalek zůstal v kontaktu s klíčovými hráči, pokračoval v řízení operací a dokonce byl identifikován jako člověk, který zajišťuje řízení špionážní buňky bulharských agentů v Británii a celé Evropě.
9. Jan Marsalek a bulharská špionážní síť v Evropě
Britský soud dokázal spojit Marsalka s vedením sítě bulharských občanů, která cílila na investigativní novináře, hlavně Christa Grozeva (Bellingcat) a Romana Dobrochotova (The Insider). Tato buňka sledovala, plánovala pasti, diskutovala o únosech, a Marsalek byl s jejím šéfem v každodenním kontaktu přes Telegram (přes 70 000 zpráv!). Navíc nabízí „služby“ i Číně – konkrétně špehování ujgurské menšiny v Mnichově.
Z toho je jasné, že Marsalek není na „odpočinku“. Aktivně řídí operace, využívá své sítě a zkušenosti a v podstatě dál působí jako prodloužená ruka ruských tajných služeb v srdci Evropy.
10. Německo: Lekce draze vykoupená
Wirecard nebyl jen selháním jedné firmy nebo několika lidí. Byla to ukázka, jak může být moderní, technologicky vyspělý stát naprosto slepý vůči hrozbám, které si v minulosti ani neuměl představit. Ačkoliv byl v květnu 2021 schválen zákon o posílení integrity finančního trhu, který výrazně rozšiřuje pravomoci BaFin i odpovědnost auditorů, jedna věc zůstává stejná: i nejlepší zákony jsou k ničemu, když chybí vůle, odvaha a zdravá nedůvěra.
Kauza Wirecard ukázala, že státem sponzorovaná špionáž dnes už nevypadá jako maskovaný James Bond, ale jako úspěšný manažer ve skvěle střiženém saku. A že největší nebezpečí pro západní bezpečnost může přijít od člověka, kterého všichni znají z titulních stran ekonomických magazínů – a nikdo ho podezírat nechce.
Závěr: Co zůstalo po Wirecardu
Wirecard se zapsal do historie nejen jako obří účetní skandál, ale i jako mrazivé varování, že kombinace korporátní arogance, systémového selhání a šikovně ukryté špionáže je smrtící koktejl pro jakoukoliv demokracii. Otázka zní: kolik dalších „Marsalků“ dnes sedí v představenstvech západních firem a čeká na svůj moment? Umí Evropa rozeznat, kde končí byznys a kde už začíná válka tajných služeb?
Pokud vás tenhle příběh zaujal, určitě si položte otázku: Kdo všechno dnes vlastně tahá za nitky v globálním byznysu – a proč se to většinou dozvídáme až ve chvíli, kdy už je pozdě?
Vaše komentáře
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
Přispějte svým komentářem k tématu článku
