Někdy stačí málo. Z kolegy je najednou „vedoucí směny“ a do týdne se promění v kontrolora docházky, kazatele morálky a neohroženého nositele firemních hodnot, které předtím sám obcházel obloukem. S tímhle fenoménem se potkal snad každý. Ale co se vlastně děje v hlavě člověka, který se pod tlakem funkce začne měnit? A kolik takových lidí mezi námi vlastně je?
Když autorita není otázkou kvality, ale psychického nastavení
Věda má na tohle jev poměrně přesnou definici – autoritářské sklony. To nejsou jen lidé, kteří si potrpí na pořádek. Jsou to ti, kdo potřebují mít kontrolu, chtějí, aby je ostatní poslouchali, a často se cítí ohroženi odlišností.
Studie z posledních dekád, včetně psychologických nástrojů jako RWA škála (Right-Wing Authoritarianism) od Boba Altemeyera, ukazují, že 20–30 % populace má přirozený sklon k autoritářství. A to nezávisle na pohlaví, vzdělání nebo politické orientaci.
Co přesně to znamená v praxi?
- Vyšší tendence poslouchat autority, i když jsou nekompetentní
- Silná netolerance k odlišnosti (jiné názory, životní styl, kultura)
- Přesvědčení, že tvrdý řád je lepší než svoboda
- Potřeba hierarchie a jasně daných pravidel
Autoritářství se projevuje i v běžných situacích. Nejen u šéfů, ale klidně i v diskuzích na internetu, ve škole, na úřadech, nebo doma u nedělního oběda.
Ten pocit moci… a konec rozumu?
Sociální psychologie zná i další efekty, které nám pomáhají pochopit, proč někomu stačí funkce a začne vládnout jak malý Napoleon.
Dunning-Krugerův efekt
Tihle lidé nejsou jen přísní – často mají nízkou kompetenci, ale zato vysokou sebedůvěru. Nedokážou správně vyhodnotit vlastní schopnosti, a o to víc jsou přesvědčeni, že vědí všechno nejlíp.
Power paradox
Studie ukazují, že moc má schopnost oslabit empatii. Čím déle je člověk v pozici nadřazenosti, tím méně naslouchá, víc se izoluje a tím hůř vnímá reálné potřeby ostatních.
Malý šéf
Termín z lidové moudrosti, který trefně popisuje chování lidí, kteří moc nezvládnou. Nejde o to, že by byli zlí – jen prostě nemají osobnostní kapacitu zvládnout autoritu bez ztráty soudnosti. A protože jim chybí sebereflexe, začnou se chovat směšně i nebezpečně zároveň.
Proč tolik lidí podlehne?
Možná si říkáte, jak je možné, že se tolik lidí promění jen kvůli funkci. Odpověď často spočívá v tom, že autorita a pocit moci jsou psychologicky silně návykové.
Lidé s autoritářskými sklony mají často v sobě:
- Strach z chaosu a nejistoty
- Nízkou míru tolerance k nejasným situacím
- Potřebu externího řádu, protože jim chybí vnitřní jistota
A právě moc jim dává pocit kontroly, bezpečí a nadřazenosti – což je extrémně silná kombinace.
Levicový vs. pravicový autoritář
Je důležité dodat, že autoritářství není jen výsadou „pravicových drsňáků“. Existuje i levicové autoritářství, které se projevuje jinak – místo tvrdého trestu za neposlušnost spíš nastavuje přísná pravidla slušnosti, korektnosti a ideologické čistoty.
Oba typy mají společné:
- Nízkou toleranci k odchylkám od „normy“
- Potřebu umlčet opačné názory
- Snahu udržet kontrolu i za cenu cenzury nebo represe
Jak poznat autoritáře v běžném životě (než vám začne velet)
Zajímavé je, že lidé s autoritářskými sklony nejsou nutně zlí nebo agresivní. Naopak, často působí jako „rozumní, zásadoví a organizovaní“. Jenže jejich vnitřní motivací není spolupráce, ale kontrola. A to se dřív nebo později projeví.
Tady je pár varovných signálů:
- Mají odpověď na všechno. Bez ohledu na odbornost nebo fakta.
- Často říkají „mělo by se“ nebo „tohle se nedělá“.
- Věří v tresty jako nástroj nápravy.
- Neumí přiznat chybu – chyba je vždy někde jinde.
- Potřebují si na někoho zasednout – ať je to kolega, soused, nebo celebrita.
Všimli jste si, že tihle lidé často přitahují i své „ovečky“? Skupinu, která jejich styl „tvrdé ruky“ podporuje. Důvod je jednoduchý – někteří lidé autoritu vyhledávají, protože jim dává pocit bezpečí.
Proč by nás to mělo zajímat?
Protože autorita sama o sobě není špatná. Potřebujeme ji v armádě, ve školách, v záchranných složkách. Problém je, když se kompetence zamění za dominanci. A to se děje častěji, než si myslíme.
Z osobní zkušenosti můžu říct, že nejhorší jsou lidé, kteří nemají žádnou moc, ale touží po ní celý život. A když ji konečně dostanou, použijí ji ne k organizaci, ale k osobnímu vyrovnání účtů se světem.
Viděla jsem to u bývalé spolužačky, co se stala „HR manažerkou“, a během měsíce zničila tři lidi jen proto, že jí jednou nezvedli telefon. Nebo u vedoucí směny v supermarketu, která rozdávala pokuty za smích na place. Než se z lidí stanou sadisti, často jim stačí špetka moci a pocit, že jim to projde.
Co s tím? Jak se bránit autoritářům?
Tady je pár postřehů, které mi pomohly přežít v pracovním i osobním světě:
1. Nepřebírejte jejich jazyk
Všimli jste si, jak autoritáři často mluví jako zákon? Vyvarujte se opakování jejich „tohle se nedělá“ nebo „tohle by mělo být zakázané“. Jazyk tvoří realitu.
2. Nepouštějte se do ideologického boje
Nemá to smysl. Tihle lidé nehledají pravdu, hledají potvrzení vlastní nadřazenosti. Zůstaňte u faktů a klidného tónu.
3. Nepřijímejte pasivitu
Mnoho autoritářů „rozkvétá“ jen tehdy, když se jim nikdo nepostaví. Někdy stačí jeden člověk, co řekne „tohle je přes čáru“.
4. Nenechte se zatáhnout do hry
Jakmile vás donutí reagovat v jejich systému – podle jejich pravidel, v jejich konfliktu – jste v pasti. Udržte si odstup a svobodu vlastní logiky.
A co když mám autoritářské sklony já?
Tohle je jedna z nejtěžších otázek. Přiznat si, že někdy chceme mít kontrolu, protože máme v sobě nejistotu, není snadné. Ale upřímně – kdo to nemá?
Já sama si občas všimnu, že jsem moc tvrdá, moc hodnotící. Chci věci „podle pravidel“ a vadí mi chaos. Ale pak si připomenu, že život není excelová tabulka. A že svoboda druhých začíná tam, kde končí moje pohodlí.
Shrnutí: Kolik lidí má v sobě malého diktátora?
Podle výzkumů 20–30 % lidí vykazuje vyšší míru autoritářských rysů. To neznamená, že každý z nich je automaticky tyran. Ale pokud se dostanou k moci – i jen symbolické – mohou být nebezpečnější než otevřený protivník.
Nejlepší obrana? Vědomí. Pozorování. A hlavně schopnost říct: „Ne, takhle ne.“
Časté dotazy (FAQ)
Kolik procent lidí má autoritářské sklony?
Přibližně 20–30 % populace, podle psychologických měření jako RWA škála.
Je autoritářství totéž jako dominance?
Ne. Dominance je nástroj, autoritářství je postoj. Můžete být dominantní, ale ne autoritářští – a naopak.
Může být autoritář i empatický?
Zřídka. Většina autoritářů má nižší schopnost empatie, nebo ji považuje za slabost.
Jak poznám autoritáře na pracovišti?
Podle potřeby kontroly, netolerance, trestání a rigidního výkladu pravidel.
Vaše komentáře
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
Přispějte svým komentářem
