Brutální příběh manželů Stodolových se zapsal do historie české kriminalistiky jako jeden z nejděsivějších případů sériových vražd. Během pouhých dvou let zavraždili osm seniorů napříč několika kraji, a to bez jakéhokoliv slitování, soucitu či morálních zábran. Vraždy byly často maskovány jako nehody nebo přirozená úmrtí – právě to oddálilo jejich odhalení.
Zde najdete ucelený přehled osmi vražd, které manželé spáchali v letech 2001–2002. Každý zločin byl jiný, přesto je spojovala stejná brutalita, bezcitnost a taktika: nejprve získat důvěru, poté udeřit a nakonec zahladit stopy. Postupem času se jejich metoda vyvíjela – z počáteční improvizace se stala chladná rutina. A i když oběti umíraly v různých krajích, motiv byl vždy stejný: peníze, pocit moci a víra v beztrestnost.
1. První mrtví: Loupež, která skončila vraždou
Datum a místo činu
30. září 2001 – Černívsko, okres Benešov
Oběť: Anna Medková (68 let)
Popis události
Vůbec první vražda, kterou Stodolovi spáchali, byla zlomová. Dana se vydávala za oběť povodní, údajně potřebovala pomoc, vodu a útulek. Anna Medková ji pustila do domu – projevila soucit, který se jí stal osudným. Krátce poté se v domě objevil i Jaroslav Stodola, který Medkovou zezadu surově napadl. Napadení bylo brutální – žena byla zbita, svázána a ponechána na zemi bez pomoci.
Medková nezemřela okamžitě, ale v důsledku zranění. Nešlo o plánovanou vraždu v klasickém slova smyslu – podle výpovědí byl hlavním cílem zisk peněz. Z domu zmizelo několik tisíc korun a drobnosti. Dvojice zmizela beze stopy.
Reakce úřadů
Nejvíce šokující na tomto případu je však přístup tehdejších vyšetřovatelů. Smrt byla vyhodnocena jako přirozená – údajně došlo k selhání srdce. Tělo nebylo důkladně ohledáno, pitevní zpráva byla vágní. Nikdo si nevšiml podlitin, pout nebo známek zápasu.
Dopad na pachatele
Tento moment byl pro Stodolovy zásadní. Přesvědčili se, že jejich plán je funkční. Že senioři jsou snadným cílem – a že systém není připravený reagovat. Sebevědomí vzrostlo. A co hůř – smrt Anny Medkové se stala pro tento vraždící pár šablonou.
2. Druhá vražda: Začíná být rutina
Datum a místo činu
16. listopadu 2001 – Mladé Břiště, okres Pelhřimov
Oběť: Jaroslav Šanda (77 let)
Popis události
Podobně jako při první vraždě sehrála Dana roli vstřícné ženy. Využila důvěřivosti osamělého seniora, kterého se jí podařilo přesvědčit, aby je pustil do domu. Krátce nato dorazil i Jaroslav. Jakmile se jim naskytla příležitost, došlo k napadení. Oběť byla udeřena a poté uškrcena.
Po smrti Jaroslava Šandy dvojice prohledala dům. Odnesli si především hotovost – šlo maximálně o několik tisíc korun. Žádný plán, jak se obohatit – spíše zoufalá snaha přežít, ale s čím dál chladnějšími metodami.
Pokus o zahlazení stop
Stodolovi začali být systematičtější. Tentokrát se pokusili zamaskovat stopy založením požáru. V domě podpálili více míst – pravděpodobně v naději, že se tělo zcela zničí a zločin zůstane neodhalen. Oheň se však nerozšířil tak, jak doufali. Část vybavení sice shořela, ale tělo bylo stále identifikovatelné.
Reakce úřadů
Přesto i v tomto případě policie nezachytila násilnou smrt. Bylo rozhodnuto, že smrt byla následkem nehody – požár měl být nešťastnou událostí. Lékař, který tělo ohledal, neshledal důvody pro další zkoumání. Nikdo si nevšiml známek škrcení.
Dopad na Stodolovy
To, co mohlo být bodem zlomu, se změnilo v další potvrzení jejich „neviditelnosti“. Stodolovi si uvědomili, že i smrt za podezřelých okolností může být úřady přehlédnuta. Jejich chování se začalo měnit – přibývalo cynismu, profesionality, ale i ochoty riskovat. Už to nebyla improvizace. Začala se formovat metoda.
3. Třetí čin: Eskalace brutality
Datum a místo činu
28. prosince 2001 – Humpolec
Oběť: Václav Hodouš (66 let)
Popis události
Na přelomu roku 2001 se Stodolovi rozhodli změnit taktiku. Namísto manipulace a přesvědčování, které používali u předchozích obětí, tentokrát zvolili přímé vloupání. Do domu Václava Hodouše se dostali oknem pod rouškou tmy. Dům si pravděpodobně předem vytipovali – muž žil sám, byl ve věku, kdy by se fyzicky neubránil, a podle jejich informací měl mít doma hotovost.
Po vstupu do domu okamžitě došlo k napadení. Václav Hodouš byl fyzicky přemožen – svázali ho, opakovaně bili a nakonec mu přiložili na obličej polštář, kterým ho udusili. Jednalo se o mimořádně brutální čin – známky násilí byly patrné i při zběžném pohledu.
Krádež a útěk
Z domu si Stodolovi odnesli několik tisíc korun a pár cenností. Zásadní nebyl objem lupu, ale fakt, že násilí už nebylo vedlejší efekt – stávalo se hlavním nástrojem. Pár se po činu klidně vzdálil a opět spoléhal na pasivitu okolí.
Reakce místní komunity a policie
Přestože byly na těle patrné hematomy, pouta a stopy po škrcení, vyšetřovatelé opět nezahájili trestní řízení pro podezření z vraždy. Smrt byla kvalifikována jako „náhlá“, pravděpodobně v důsledku infarktu. Nezájem o hlubší ohledání těla opět hrál ve prospěch vrahů.
Místní obyvatelé sice hovořili o podivných okolnostech a vyjádřili nedůvěru k verzi o přirozené smrti, ale žádná z pochybností nebyla policií brána vážně. Případ znovu rychle uzavřeli.
Psychologický dopad a další posun
Třetí vražda potvrdila, že brutalita bude nadále eskalovat. Jaroslav i Dana se zbavovali zábran – a s každým dalším útokem rostla jejich sebedůvěra i cynismus. Přestávali řešit, zda budou odhaleni. Společná logika byla jasná: čím méně oběť mluví, tím menší je riziko. A mrtví nemluví vůbec.
4. Čtvrtá vražda: Oběť je známý
Datum a místo činu
30. ledna 2002 – Zdislavice, okres Benešov
Oběť: Jan Štencl (75 let)
Popis události
V tomto případě hrálo zásadní roli osobní napojení – Jaroslav Stodola znal Jana Štencla z dřívějška. Tento vztah umožnil pachatelům snadnější přístup. Nebylo třeba žádných výmluv či lstí: Štencl je pustil dovnitř z důvěry. V domě poseděli, vedli krátkou konverzaci. Ticho ale rychle přešlo ve smrtelný útok.
Jaroslav Stodola udeřil starého muže do hlavy. Následovalo škrcení – brutální, ale přesně cílené. Oběť se bránila jen velmi omezeně. Po smrti svého známého dvojice prohledala dům a odnesla si menší hotovost a několik osobních věcí. Co čin činí ještě chladnějším, je skutečnost, že Stodolovi v domě přenocovali – vedle mrtvého těla.
Reakce okolí a vyšetřování
Tělo Jana Štencla bylo objeveno až po několika dnech. Sousedi si všimli, že se muž neobjevuje venku a že v domě něco nesedí. Přivolaní policisté však opět nevyhodnotili událost jako podezřelou. I přesto, že okolnosti – věk oběti, známé propojení s pachatelem a narušení objektu – měly vést k hlubšímu vyšetření.
Zarážející bylo i to, že nikdo důsledně neprověřil motivy, finanční situaci či případné podezřelé osoby. Ani fakt, že v domě přenocovali cizí lidé, nezpůsobil výraznější poplach.
Posun v psychologii pachatelů
Čtvrtá vražda jasně ukazuje ztrátu jakýchkoli morálních hranic. Už nejde jen o útok na neznámého. Zabít známého člověka a bez výčitek přespat ve stejném prostoru je důkazem absolutní otupělosti. V tomto okamžiku už se Stodolovi nesnaží ani předstírat morální dilema. Jejich činy jsou chladné, promyšlené a stále více rutinní.
5. Pátá oběť: První pokus o maskování vraždy plynem
Datum a místo činu
16. února 2002 – Kutná Hora – Karlov
Oběť: Marie Čondlová (78 let)
Popis události
Tentokrát si Stodolovi vybrali osamělou ženu, kterou znali jen zběžně. Marie Čondlová žila sama v rodinném domku na okraji Kutné Hory. Pachatelé zřejmě opět předstírali, že potřebují pomoc – není vyloučeno, že s obětí krátce konverzovali nebo ji požádali o vodu. Využili jejího soucitu a nechali se pustit dovnitř.
Po vstupu do domu šli přímo na věc. Marie Čondlová byla přemožena, svázána a následně uškrcena. Tělo ponechali v přirozené poloze, aby nepůsobilo dojmem násilí. Po činu vykradli dům – odnesli si menší hotovost, cennosti a předměty snadno zpeněžitelné v bazaru.
Pokus o maskování vraždy
Novinkou bylo použití plynu. Jaroslav Stodola po činu otevřel plynové kohoutky na sporáku. Cílem bylo navodit dojem nehody – případně sebevraždy. V době činu nebylo v domě elektrické větrání, takže se plyn šířil pomalu, ale systematicky. Dvojice opustila dům s vědomím, že při nálezu těla bude hlavní pozornost zaměřena právě na únik plynu.
Nález těla a reakce okolí
Tělo bylo nalezeno až po třech dnech. Sousedé si všimli podivného zápachu a kontaktovali příbuzné. Ti přivolali policii. V domě byl cítit plyn, což podpořilo teorii o nehodě. Lékař ani tentokrát nenařídil soudní pitvu. Smrt byla vyhodnocena jako tragická náhoda – pravděpodobně únikem plynu v kombinaci s pokročilým věkem oběti.
Dopad na Stodolovy
Úspěšný pokus o maskování vraždy plynem posílil pocit beztrestnosti. Ukázalo se, že obměna jejich „modus operandi“ může fungovat – zejména pokud využívají stereotypy o starých lidech jako zmatených nebo nešikovných. Dvojice si uvědomila, že úřady často hledají jednodušší vysvětlení než vraždu – a že právě v tom spočívá jejich výhoda.
6. Šestá vražda: Tentokrát přímé škrcení
Datum a místo činu
22. února 2002 – Kardašova Řečice
Oběť: Jiřina K. (věk neuveden)
Popis události
Tato vražda byla dalším krokem v eskalaci brutality. Stodolovi si vyhlédli osamělou ženu, která žila v menším domě. Podle pozdějších výpovědí se do objektu vloupali v nočních hodinách – bez předchozího kontaktu nebo záminky. Tentokrát nehráli žádné divadlo, nezkoušeli žádné sociální triky. Čisté vloupání. Přímý útok.
V domě byla Jiřina K. překvapena ve spánku. Nezazněla žádná výhrůžka, žádné slovo. Byla napadena okamžitě – svázána, přetočena na bok a následně uškrcena. Údajně se ani nestačila pořádně bránit. Způsob provedení svědčí o tom, že šlo o čistě technickou operaci. Násilí pro ně už nebylo nic, co by vyvolávalo vnitřní konflikt.
Chování Dany Stodolové
Podle Jaroslavovy pozdější výpovědi Dana celou událost sledovala bez jakékoli reakce. Nezasáhla. Nevyjádřila emoci. Zůstala stát. Tato chladnost je jedním z nejtemnějších rysů celého případu – ukazuje, že v této fázi už nebyla jen pasivní přihlížející, ale vědomě se podílela na vytváření prostředí, v němž vraždy mohly probíhat bez výčitek.
Motiv a kořist
Primárním cílem bylo jako obvykle získání peněz. Tentokrát si z domu odnesli jen pár tisíc korun. Žádné šperky, žádná technika. Vražda pro bezcenný lup. Přesto pro ně zůstávala hlavní metodou přežití. Peníze utráceli obvykle za pohonné hmoty, cigarety a jídlo. Nic víc. Žádný dlouhodobý plán.
Reakce okolí a policie
Tělo Jiřiny K. bylo nalezeno sousedy poté, co několik dní nereagovala na zvonění a světla v domě zůstávala zhasnutá. Přivolaní policisté našli ženu svázanou a mrtvou. Tentokrát už začalo být jasné, že nejde o náhodné nehody. Policie začala tušit, že za sérií podivných úmrtí může být konkrétní pachatel.
Přesto ani nyní nedošlo ke zvratu. Vyšetřování bylo zdlouhavé, místy liknavé. Chyběla centralizace informací mezi jednotlivými krajskými útvary. A právě to umožnilo Stodolovým vraždit dál.
7. Sedmá oběť: Pokus o maskování jako sebevražda
Datum a místo činu
9. března 2002 – Slavětín nad Vltavou
Oběť: Marie P.
Popis události
Marie P. byla další seniorkou, kterou si Stodolovi vytipovali pro její osamělý způsob života. Dana se s ní nejprve seznámila – navázala s ní kontakt, pravděpodobně prostřednictvím předstírání zájmu o pomoc nebo rozhovor. Oběť ji pustila dovnitř, přátelsky a bez podezření.
Jakmile byla Dana uvnitř a situace byla bezpečná, dorazil i Jaroslav. Následoval okamžitý útok. Marie P. byla uškrcena provazem, bez výrazného odporu. Tělo zůstalo ležet v domě – ale tentokrát s odlišným cílem. Nebylo ponecháno náhodě.
Pokus o inscenaci sebevraždy
Stodolovi poprvé použili taktiku, která měla vést k jasnému závěru pro policii – Marie P. si měla vzít život sama. Tělo naaranžovali tak, aby vypadalo, že visí. Vytvořili jednoduchou smyčku a postavili ji do pozice odpovídající sebevraždě oběšením. Okolí upravili tak, aby odpovídalo scénáři – například otevřené dopisy, rozsvícené světlo, absence známek zápasu.
Reakce policie a vyšetřovatelů
Policie při nálezu těla zpočátku uvažovala nad verzí sebevraždy. Avšak tentokrát se objevily první známky pochybností. Některé detaily neseděly – uzel na provaze byl nezvykle utažený, chyběly typické známky oběšení, jako jsou krevní podlitiny pod očima nebo typické stopy na krku. Také se začínaly objevovat souvislosti s předchozími úmrtími.
Nebylo však dostatek přímých důkazů – tělo bylo v pokročilém stavu smrti, otisky byly nečitelné a dům byl částečně uklizen. Policie tedy případ formálně neuzavřela jako vraždu, ale začala vytvářet paralely se staršími případy.
Dopad a význam činu
Sedmá vražda ukazuje, že Stodolovi začali chápat sílu manipulace se scénou činu. Nešlo už jen o útěk – šlo o aktivní vytváření falešných verzí událostí. Tento moment je důležitý: byl to první případ, kdy se vyšetřovatelé vážněji zamysleli nad tím, že by v regionu mohl řádit sériový vrah.
Způsob provedení a smělost maskování jasně ukazují, že se Stodolovi cítili nepolapitelní. Tento pocit jim vydržel jen dva dny.
8. Osmá a poslední vražda: Kriminální řetěz se přetrhl
Datum a místo činu
11. března 2002 – Hroznětín (okres Karlovy Vary)
Oběť: Josef Malinů (78 let)
Průběh činu
Josef Malinů byl poslední obětí dvouleté série brutálních vražd, kterou páchali Jaroslav a Dana Stodolovi. Tento čin měl být opakováním jejich předchozích metod, ale události nabrali nečekaný směr.
Jaroslav se do domu dostal násilím – podle pozdějších rekonstrukcí rozbil skleněnou výplň dveří a vnikl dovnitř, zatímco Dana čekala venku nebo zajišťovala okolí. Oběť byla ve chvíli přepadení doma sama. Jaroslav Malinů přepadl, svázal a následně uškrtil. Tělo nechal na zemi, zatímco začal prohledávat dům.
Cílem bylo jako vždy získat hotovost a cennosti. V domě se ale příliš nenacházelo. Stodola měl vztek, byl nervózní a začal se chovat impulzivně. Během odchodu z místa činu udělal zásadní chyby.
Osudná chyba
Stodola po sobě zanechal stopy, které si dříve pečlivě hlídal. Nejen otisky na místě činu, ale i stopy po pohybu – sousedi si tentokrát všimli neznámého auta zaparkovaného poblíž. Dokonce i jedna starší žena vypověděla, že zahlédla „nějakého chlapa“ v tmavém oblečení u Malinova domu. Jaroslav navíc při rychlém odchodu ztratil drobný osobní předmět – plastovou část zapalovače, který byl později identifikován jako jeho majetek.
Policie, která na místo přijela krátce po oznámení sousedů, konečně pojala podezření. Tentokrát nešlo o nehodu, nešlo ani o přirozenou smrt. Tělo neslo jasné známky škrcení a zápasu. Konečně někdo promluvil – a konečně někdo poslouchal.
Zahájení vyšetřování a zlom
Vyšetřovatelé z Karlovarska začali tento případ řešit důsledněji než jejich kolegové z předchozích regionů. Shromáždili důkazy, vyslechli svědky, porovnali modus operandi. A začaly se ukazovat znepokojivé podobnosti – nejen v provedení, ale i ve výběru obětí a okolnostech.
Stopy je přivedly k Daně Stodolové, která už dříve figurovala v jiných šetřeních kvůli podvodům a drobným krádežím. Netrvalo dlouho a přišlo první předvolání k výslechu. Dana se zpočátku snažila vykroutit, ale po několika hodinách výslechu začala kolabovat. Byla to právě ona, kdo se nakonec přiznal – nejprve k poslední vraždě, poté k celé sérii.
Význam poslední vraždy
Zločin v Hroznětíně nebyl nejbrutálnější. Nebyl ani nejvýnosnější. Ale byl rozhodující. Právě tato vražda přerušila řetězec, který jinak mohl pokračovat dál. Konečně někdo zachytil vzorec – a konečně došlo ke koordinovanému postupu napříč kraji. Během několika týdnů se mozaika začala skládat.
Josef Malinů tak tragicky, ale nepřímo, zachránil životy dalších potenciálních obětí. Jeho smrt otevřela oči policii i veřejnosti. A tím se uzavřela jedna z nejtemnějších kapitol české kriminalistiky.
Závěr: Osm obětí, jedna metoda, stejný chlad
Všechny vraždy měly společné znaky: útoky na seniory, škrcení, snaha zakrýt stopy, minimální lup. Motiv byl kombinací frustrace, chamtivosti a citového chladu. Zarážející byla nečinnost policie – většina úmrtí byla nejprve vyhodnocena jako nehody.
Stodolovi si mysleli, že jim to projde navždy. Ale udělali chybu – a po ní začal pád. V dalším díle se podíváme na dopadení, přiznání a soudní proces, který dodnes vyvolává děs.
Pokračování v dalším díle: Dopadení a proces se Stodolovými
Závěr: Psychologie zla bez výčitek
Případ Stodolových je učebnicový příklad zločinné spoluzávislosti. Nešlo o jedince trpící šílenstvím – šlo o dvě chladné, emočně otupělé osobnosti, které si našly v sobě dokonalý odraz. Jeden konal, druhý řídil. Společně se stali nebezpečnou jednotkou.
Jejich příběh není jen o vraždách. Je o tom, jak absence empatie, špatné dětství, neřešené trauma a manipulace mohou vést ke krutostem, které si běžný člověk nedokáže ani představit.
Až později, ve výpovědích, Jaroslav prohlásil: „Stále ji miluju. Ale kdybych ji potkal venku, tak ji zabiju.“ Tato věta shrnuje podstatu jejich vztahu – láska, nenávist, závislost a násilí.
Pokračování v dalším díle: Chronologie vražd Stodolových: Krok za krokem
Vaše komentáře
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
