Jednoho krásného dne si otevřu Facebook a vyskočí na mě video: tříleté dítě dává salto vzad, osmiletá holčička jede maraton v Alpách, atd atd. A já? Já se mezitím snažím přesvědčit našeho staršího Matyho, že vstát z gauče není pokus o sebevraždu a že je strašná škoda, že po 2 letech skončil s Judem.
Takže jestli to máte doma podobně, vítejte v klubu! Klubu rodičů dětí, které by si radši nechaly vyvrtat zub bez anestezie, než aby šly dobrovolně na trénink (alespoň tak mi to sem tam připadá).
Začátek našeho příběhu: „Mně se nechce.“
Tohle je věta, která u nás doma padá častěji než ponožky vedle koše na prádlo. A pozor — nejde jen o sport. Ale když dojde na cvičení, pohyb, nebo (nedejbože!) tělocvik, dostávám rovnou celý balíček důvodů, proč to dneska nejde:
- „Je moc vedro.“
- „Je moc zima.“
- „Nemůžu najít tenisky.“
- „Nemám náladu.“
- „Mám hlad.“
- „Mám moc plnej žaludek.“
- „Bolí mě život.“
Jo, a moje oblíbená: „Mně prostě nesedí kolektivní sporty.“ To pronesl sedmiletý Maty, který se dvě hodiny hádá s plyšákem, jestli bude dneska spát v pelíšku nebo na gauči.
❌ Co fakt nefunguje (zkoušeno na lidech)
1. Tlak typu „běž, nebo ti to spočítám“
Když použijete tón jako při hádce se šéfem o neproplaceném sick days, dítě sice možná půjde, ale s výrazem, že jdete společně vykopat vlastní hrob. A nebo taky nepůjde. Protože ví, že když se zhroutí na zem a udělá scénu, sousedi to vydrží jen chvíli a vy to vzdáte jako posledně.
2. Srovnávání s jinými dětmi
„Víš, že Adam od sousedů už hraje fotbal za mladší žáky? A ještě stíhá plavání!“ No to je skvělý, mami. Adam je evidentně naprogramovanej někde v laboratoři NASA. Můj syn ale mezitím strávil 40 minut tím, že mi vysvětloval, proč dinosauři nemohli mít YouTube kanál. A víš co? Možná má pravdu. Ale běhat rozhodně NEPŮJDE.
3. Sport jako trest
„Nechceš si uklidit pokoj? Tak si dáš 20 dřepů!“ Takhle si v dítěti vypěstujete akorát tak celoživotní odpor k pohybu a dřepům. A příští paní psycholožka si vás zapíše do kolonek jako „maminka s armádním přístupem“.
✅ Co naopak občas funguje
1. Nabídnout sport jako zábavu, ne povinnost
Místo „Musíš na trénink!“, zkuste: „Hele, zkusíme spolu parkour na hřišti a pak si dáme zmrzku?“ Funguje to? Někdy. A někdy taky ne. Ale zmrzka bývá silný argument.
2. Dát dítěti možnost volby
Možná se chce hýbat, jen ne tak, jak my si to představujeme. Fotbal, hokej, plavání… kdo řekl, že to musí být jen tyhle klasiky? Co tanec, lukostřelba, trampolíny, ježdění na skejtu, airsoft nebo třeba tenis?
👉 Pro inspiraci: Dcera našich přátel si ve věku 4 let vybrala jako první „sport“ lepení samolepek do alba s Pokémony. Ale o rok později se přihlásila na judo. Sama. Fakt!
3. Drobné úplatky (říkejme tomu motivace)
Ano, přiznávám. Občas padne věta typu „po tréninku skočíme pro zmrzku“. A víte co? Já to neberu jako selhání. Je to dohoda. A zmrzka mě stojí míň než terapie kvůli tomu, že dítě celé dětství nenávidělo pohyb.
🤔 Co když opravdu nechce? A pořád?
Tak OK. Ne každé dítě je malý Sagan, Jágr nebo gymnastická víla z Instagramu. A to je v pořádku. Sport není jediná cesta k seberealizaci.
Tady jsou moje nouzové scénáře:
- Chůze – ten nejpodceňovanější sport všech dob. Choďte spolu. Do školy, do obchodu, do lesa, kolem domu.
- Domácí diskotéky – pustit Just Dance a blbnout v obýváku. I když to obnáší převrácenou vázu a ztrátu důstojnosti.
- Lezení po stromech a plotě – oldschool, ale mega efektivní. Navíc zadarmo.
- Otužování – jestli dítě nesnáší sport, ale miluje výzvy, zkuste ho zlákat do kádě se studenou vodou. Funguje překvapivě často.
🧠 Psychologie vs realita
Děti nejsou líní. Děti jsou unavený, zahlcený, mají svoje nálady a často ani nevědí, proč něco nechtějí. Což nás, dospěláky, dohání k šílenství, protože my přece víme, že sport je zdravý, že to pomáhá psychice, imunitě, držení těla, koncentraci, spánku, budoucnosti a vůbec všemu.
Ale dítě to neví. A ani vědět nemusí.
Naše role je nabízet, inspirovat a nevzdat se při prvním „nechci“. Ale taky nepřepálit a nedělat z pohybu stresový faktor.
💬 A teď něco z našeho života
Minulý týden jsem si říkala: „Zase nešel na to Judo, já už fakt nevím…“ A pak mě přistihnul, jak doma cvičím s YouTube videem. Přisedl si. Zasmál se. A pak mi řekl:
„Mami, ty cvičíš jak Angry Birds“
No, nezabila jsem ho. Ale víte co? Druhý den si pustil to samý video. A cvičil. Dobrovolně. V pyžamu. A s komentářem: „Dneska jsem ten Bird já.“
❤️ Závěrečné shrnutí (a kafe pro nervy)
Když dítě nechce sportovat, neznamená to, že je líné. Znamená to, že ještě nenašlo ten svůj způsob pohybu. Možná ho najde přes kamaráda, možná přes TikTok, možná až ve dvaceti. A možná taky ne. A to je v pořádku.
Vy jako rodič to zvládnete. I když to občas vypadá, že vás pohltí batohy s přezůvkami, propocená trička a argumentace „proč běhání ničí kolena“.
Přežili jsme kojení, období vzdoru a LEGO v noci pod nohama. Tohle zvládneme taky.
Když už se dítě rozhodne sportovat (hallelujah!)
No a teď si představte ten zázrak – dítě se najednou rozhodne, že chce chodit na gymnastiku. Nebo běhat. Nebo že ho přece jen zajímá ten florbal, protože „tam chodí i Marek a Marek je frajer“.
Tak fajn! Ale co teď? Jasně, potřebujete výbavu. A protože jsem už prošla kolečko „nechci nic“, „chci všechno“, „tohle mě škrtí“ a „ten míč je moc oranžovej“, tady máš moje ověřené tipy, kde nakupovat:
- 🏃♀️ Decathlon – můj nejoblíbenější. Mají toho fakt mraky, dobré ceny a často i slevy. Perfektní hlavně na začátek – než zjistíte, že „tenhle typ trička je škrábací“ a „kopačky se nosí jen s těma černýma ponožkama“.
- 💪 Insportline – pokud sháníte víc domácíhovybavení (běžecký pás, činky, trampolínu, nebo třeba švihadlo, co vás umí seřvat, když nic neděláš), tak tady jste na správném místě.
- 👟 Sportisimo – klasika, kde najdete kvalitní značky, když už víte, že sportování nebude jen dvoudenní záchvat nadšení.
Jo a malý bonus – díky těmhle odkazům můžu občas dětem koupit i něco jinýho než rohlíky ve slevě. Takže díky, jestli přes ně nakoupíte 💛
Vaše komentáře
Zatím nejsou žádné komentáře… Buďte první, kdo ho napíše.
Přispějte svým komentářem
